Pracoval jsem dnem i nocí, práce mě velmi bavila, naplňovala můj prázdný život.

Měl jsem dokončit projekt ve velmi krátkém časovém úseku, který by se dal

nazvat vražedným.

Chtěl jsem si odpočinout, cítil jsem, jak jsem unavený, ale stále mě něco pohánělo

dál. Pracoval jsem již celý den a skoro celou noc, vypil nespočet šálků kávy. Ale

práce byla přednější než odpočinek.

Zazvonil mi telefon. Na druhé straně byla má kamarádka, která také nemohla

spát. Vždy mi volala, když se jí něco nedařilo. Měla přesně opačný problém, byla

bez práce. Tentokrát se mnou chtěla řešit svůj vztah. Toužila po dítěti, ale její

manžel děti nechtěl. A možná ani mít nemohl. Stále se na něco vymlouval.

Pohádali se právě kvůli dítěti, které si ona tak moc přála. Už jí bylo jedno, s kým

by dítě měla, hlavně, že by ho měla. Ale věděla, že pokud by otěhotněla,

následoval by rozvod. Sama by dítě neuživila, neměla by z čeho.

I když byla bez práce, na nedostatek peněz si stěžovat nemohla. Její manžel

vydělal dostatek peněz na to, aby si mohla žít jako princezna. Uvnitř však cítila

prázdnotu, která nešla ničím naplnit.

Byl jsem sám a ona se cítila opuštěná. Nechtěla to řešit po telefonu, ale já věděl,

že pokud ji pozvu k sobě, u povídání nezůstane. Nechtěl jsem si s ní nic začínat,

i když byla velice krásná. Měla dlouhé hnědé vlasy a pronikavé modré oči.

Nebyla to žádná modelka, ale ani nebyla tlustá. Na ulici se za ní každý otočil,

měla velké charisma.

Plakala do telefonu, chtěla se nutně sejít. Řekl jsem jí, že až jindy, že mám

spoustu práce, kterou musím dodělat a s kterou mi nepomůže, i kdyby se sebevíc

snažila. Nechtěla to pochopit. Nechtěl jsem ji ranit, ale pokud bychom se spolu

milovali, naše přátelství by bylo v tu chvíli to tam. Rozloučil jsem se s ní, a

položil sluchátko.

Vrátil jsem se ke své práci, a přestal na ni a její starosti myslet. Chtělo se mi spát,

ale vydržel jsem vzhůru až do rána. Konečně jsem měl vše hotové. Lehl jsem si

na postel a na chvíli zavřel oči. Usnul jsem jen na chvíli.

Probudil mě zvonek u dveří. Stála tam má kamarádka a omlouvala se, že přišla,

ale že nemá nikoho jiného, komu by se svěřila. Pozval jsem ji tedy dál.

Vešla dovnitř, sedla si a začala vyprávět svůj příběh. Poslouchal jsem, ale její

slova plynula jaksi z dálky. Najednou jsem viděl před očima tmu, a sesul se

k zemi.