dospělost

Kdy jsme ještě děti, a kdy už děti nejsme? To je věčná otázka. Slýcháme od rodičů a ostatních v jednom kuse - jsi dospělý/á, tak ...

Ale jsme dospělí skutečně? Co když si to jen nalháváme? Trošku si zafilozofujeme. Jak zní definice dospělého? Je to 18 let? Kde je hranice mezi dítětem a dospělým?

Někdo mohl by říci, že dospělými se stáváme po dokončení střední školy. Skládáme zkoušku dospělosti a vrháme se do víru povinností. Nebo jsme snad dospělí, až se osamostatníme, začneme bydlet sami, začneme se starat sami o sebe? Toť věčná otázka dospělosti.

Z filozofického hlediska se na to dívám trošku jinak. Dítě může být i člověk, kterému je 60 let. Jak je to možné? Má hravou povahu? Nemusí, může to být bručoun. Ale pokud má alespoň jednoho z rodičů, stále je dítětem, jeho dítětem. Takže nás to evokuje k myšlence, že dospělým se skutečně stáváme až ve chvíli, kdy nemáme ani jednoho z rodičů. Pak přestaneme být dětmi.

Co si budeme povídat, pokud alespoň jeden z rodičů žije, potřebujeme ho. Možná jsme samostatní, a neuvědomujeme si, co pro nás skutečně rodič nevědomky dělá. Rodič nás nenechá padnout na dno, tak i více riskujeme. A čím více riskujeme, tím se nám to vyplácí. Ale proč? Protože víme, že v případě potřeby je ten rodič stále tady, nemáme v sobě strachy z neúspěchu, protože podvědomě víme, že nás nenechá upadnout na samé dno.

Tedy určitě je tato definice správnější, než věkem ohraničený čas nebo naše samostatnost. Možná na to máte jiný názor, a já si ho ráda vyslechnu. Napište mi ho, ať je jakýkoliv. Nebojte se, staňte se dítětem, i kdybyste dítětem již dle mé definice nebyli, a vyjádřete se k této problematice, která je stejně zajímavá, jako skutečnost, že nejprve bylo vejce, a pak slepice. Když se nad touto otázkou zamyslíte, také přijdete na to, proč tomu tak je.