Duchotřesení

Jsou duchové a duchové. Každý duch je aktivní v jinou dobu, někteří straší nepřetržitě, i když většinou se člověk s duchy setká pouze v noci.

Není na škodu využít kameru, a stačí k tomu i obyčejná wifi kamera. Vždy jsem používala hodně citlivé kamery při lovení duchů, někdy jsem šla bez nich, ale protože se duchové dokážou také dobře skrývat, tak je lepší ji mít s sebou. Nedalo mi to, a koupila jsem si domů také wifi kameru, a dala si ji do pracovny. Nepředpokládala jsem, že i tato "laciná" kamera dokáže něco zachytit. Sice je nezachytí v jejich pravé podobě, přesto je to s ní možné.

A tak začíná velké duchotřesení. Je zajímavé je pozorovat, někteří duchové chodí pouze ve chvíli, kdy spíte nebo v místnosti nejste. Vysvětlení je asi jednoduché: nemají rádi vaši přítomnost, nebo nechtějí dát o sobě tolik vědět. I mezi duchy jsou ducháčkové stydliví, a nestojí o přítomnost lidí, a přesto chtějí být s některými duchy, tedy v jejich společnosti. Nejvíce, kolik mi zachytila kamera duchů současně, je něco přes 50. Pozorovat je, jak dovádí, je skutečně k nezaplacení. V přítomnosti lidí si nedovolí tolik, jako když jsou sami. To se dokážou chovat jako malé děti, které jsou bez dozoru. Většinou nic neničí, ale umí se společně bavit a honit, létají sem a tam, houpají se na lustru nebo všem, co vám visí u stropu.

Je to takové jejich duchotřesení, protože se opravdu spousta věcí jen třese, ale tak, aby se nic neponičilo a ráno jste nezjistili, že k vám přišli na návštěvu.

Málokdy si sednou a povídají si, ale strašně rádi prozkoumávají, co je u vás nového. Nebojí se jít ani k vám do ložnice nebo do míst, kde spíte, ale vždy tak, aby vás nevzbudili, nebo abyste je žádným způsobem nevyháněli.

Domy s přítomnosti duchů jsou většinou chladnější, ale i tito duchové váš dům čas od času opouštějí, většinou po ránu, aby se zase mohli vrátit v nočních hodinách.

Největší aktivitu u nás doma zaznamenávám většinou po 1 hodině ranní, a jejich odchod po páté hodině ranní. I přes den nějací ducháčkové zůstávají, ale těch není tolik, většinou se dají spočítat na prstech jedné ruky. I teď, když toto píšu, dva ducháčkové koukají mi přes rameno. Jsou to mí miláčkové, kteří jsou se mnou už dlouhé roky, a zatím se nechystají odejít. Umí vyprávět krásné příběhy, a já je ráda poslouchám. Dostávám se tak do dob dávno minulých, a těch příběhů je nespočet, a věřím, že jich ještě nespočet bude.