Odešla jsem do práce. Pracovala jsem na vysokém postu, rozhodovala jsem o

chodu podniku i o zaměstnancích. Vyřizovala jsem tuzemské i zahraniční

zakázky.

Osobní život nestál za nic, ale mně vyhovoval. Žít bez partnera bylo tak

svobodné. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Hlavní důvod však nebyl žít bez

stálého partnera či strach ze spoutanosti, ale z rodiny. Za žádných okolností

jsem nestála o děti.

A pak to přišlo. Potkala jsem muže, se kterým jsem si dokázala svůj život

představit. Byl starší a mnohem zkušenější v sexu nežli já. Vyhovovali jsme si

inteligencí i intimnostmi. V sexu byl trochu zvrhlý, ale to mě možná na něm

přitahovalo.

Nechala jsem si ho prověřit a zjistila, že je ženatý. Avšak v manželství mu to

příliš neklapalo. Doufala jsem, že vztah mezi námi bude založen jen na sexu.

Po nějaké době se ke mně chtěl nastěhovat, a já neprotestovala. Rozvádět se

nechtěl kvůli svým dětem. I toto jsem respektovala, nebo spíše vítala.

Po nějaké době si ale začal vše nárokovat a mě to přestalo vyhovovat. Opustil

svou rodinu, stýkal se s ní minimálně.

Začal mluvit o našem společném dítěti, a v tu chvíli jsem věděla, že musím dát

zpátečku. Najednou mi nepřipadal tak neodolatelný, dokonce se mi až znelíbil.

Ale měla jsem ho ráda, to ano. Ale i tak jsem děti nechtěla, ani s ním, ani s nikým

jiným. Řekla jsem mu to na rovinu.

V první chvíli byl velice zaražený, a pak mi sdělil, že pokud nechci s ním

miminko, že mě opustí.

Najednou jsem byla postavena před složité rozhodnutí. Mít muže, který mi

vyhovuje, tedy až na jeho panovačnou povahu, zplodit mu dítě, nebo ho nechat

jít.

Rozhodla jsem se pro druhou variantu, nutno přiznat, že jsem byla kariéristka.

Nechtěla jsem lítat kolem uřvaného dítěte, chtěla jsem profesně stoupat až na

nejvyšší místo.

Má odpověď ho překvapila, ale respektoval to. Sbalil si své věci a odešel. Bylo mi

jen líto, že jsem ztratila tak výkonného samce, ale byla jsem přesvědčená, že si

najdu brzy jiného.