etamrezh

Seděla Markytka u lesa a velice plakala. Její srdce bylo plné bolu, plné jizev ze zhrzené lásky. Opustil jí její milý, a ona nevěděla, proč. Vždyť byli stále spolu, smáli se, vše dělali společně. Jednoho dne ale odešel a nikdo nevěděl kam. Nebo aspoň Markytka to nevěděla, a stále ho hledala. Nikdo, kdo ho znal, ho neviděl, nebo řekl, že ho neviděl. Markytce pukalo srdíčko.

Najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se anděl s blankytně modrými křídly, s nachovým rouchem a díval se na ní. Jeho oči byly krásné, veliké, jako dva kaštany. Podobné, jako měl její milý.

"Markytko, proč tu tak usedavě naříkáš?" zeptal se Etamrezh.

"Bolí mě u srdce, ten, kterého jsem milovala, na kterého jsem tolik spoléhala, zmizel," vzlykala Markytka.

"Nikam nezmizel, jen už jeho láska k tobě vyprchala," odpověděl Etamrezh.

"Jak mohla vyprchat? Co jsem udělala špatně?" ptala se Markytka.

"Neudělala jsi špatně vůbec nic, jen splnil úkol ve tvém životě, a bylo na čase, aby odešel." Etamrezh se při těchto slovech dotknul vlasů Markytky, pohladil ji, a pokračoval:

"Najdeš si brzy jiného, který si tě bude vážit. Jsem andělem lásky a harmonického vztahu, ale muž, který tě opustil, nezasloužil si tě. Nezaslouží si tvé slzy, ani tvou bolest. Brzy na něho zapomeneš a opět se budeš radovat ze života a smát."

"To si vůbec neumím představit," vzlykala Markytka. "Ale věřím ti, nějakým způsobem mě uklidňuješ, a já ti věřím. Přivedeš mi tedy jiného, a přestane mě bolet srdíčko?"

"Jiný sám vstoupí ti do cesty, a vyléčí srdíčko tvé. Jen láska může bolavé srdíčko vyléčit, jen velká láska,"odpověděl jí Etamrezh a s těmito slovy zmizel.

Markytka ještě chvíli seděla, ale už neplakala. Její srdce bylo zalito velkou nadějí. Zdálo se jí, že už se vlastně vůbec pro svého milého netrápí. Přišlo k ní poznání, a v hlavě zněla jí jiná slova. Slova, která nebyla jejími myšlenkami, slova, která do ní vložil Etamrezh. Hlavou jí stále probíhalo, jak člověk, který ji opustil, nezaslouží si ani její lásku, už nikdy. Člověk, který o ni bude skutečně stát, ustojí vše, podrží jí, bude u ní, když to bude potřebovat. Jen slaboch zmizí beze stopy.

Chvíli ještě seděla, vnímala tyto myšlenky, usmála se, zvedla a vydala se vstříc domovu.