hodně starý duch

Čím dál více lidiček mě kontaktuje, protože se duchové nějak množí v poslední době. Jsou více aktivní, a výhodou je, že se mohu podívat kamkoliv, aniž bych odešla z domova. Nejinak tomu bylo i dnes v noci, i když jsem byla na více místech, a některé duchy budu s lidičkama ještě řešit, ale tento byl skutečně zlobivý a smutný.

Zvláštní byla jedna věc. Nedokázala jsem ho zprvu zařadit, o jakého ducha se jedná. Byl hodně šedý, ale ne druhou stranu nezdál se být tak zlý, jak se na první pohled tvářil. Jeho výraz byl utahaný, jako by neměl vůbec žádnou radost. Což u hodných duchů nebývá. Ti kypí radostí, jsou rádi za každé setkání, ale tento byl jiný. ¨

Stál přede mnou stařec, ustaraný, a přesto se neklepal, ale jeho postoj byl velice pevný, jako postoj ducha ve středních letech (pokud byste si ho představili jako člověka). Obličej měl samou vrásku, jeho vlasy mu plály, byly prořídlé, šedavé, v očích jako by se mu leskly slzy. Jeho postava byla dosti malá na ducha, asi 130 cm.

Povídali jsme si spolu, a já zjistila, že tu straší už přes 200 let. Tedy ne přímo v tomto domě, ten byl postaven na původním starém hřbitově. Tam také rád přebýval, ale ve chvíli, kdy se začalo stavět, příjemné mu to nebylo. Domy postavené na starých hřbitovech mají velice silnou duchovní energii. Lidé v nich většinou onemocní, nebo se jim přestane dařit. Zvláště, pokud těla pohřbených lidí nebyla správně pohřbena a pojmenována, což se stávalo docela často. Takovéto domy jsou pak branou do našeho světa, je tam tenká linie, a duchové mohou přicházet a odcházet, jak se jim zlíbí. Takovéto duchy nemůžete odvést do světla, protože jsou jakoby pohřbeni v základech domu, tedy ne těla, ale přímo duchové. Jediná cesta, jak je osvobodit, je zjistit jejich jméno, zjistit, kde jsou pohřbeni a zjednat nápravu, tedy správně je pohřbít. Co když je ale duch tak starý, jako byl tento? Jeho tělo už dávno práchniví, pokud se již nerozpadlo, a najít ho není tak jednoduché. A přesvědčit pohřební službu, aby udělala poslední rozloučení někomu, kdo vlastně nemá ani tělo, je někdy nadlidský úkol. Nadlidský, ale ne nemožný. A pokud je nemožný, církevní rozloučení tak nemožné není.

Příběh tohoto ducháčka byl velice pozoruhodný. Lopotil se celý život, aby uživil rodinu. Ale na začátku 19. století to tak jednoduché nebylo, jak by se mohlo zdát. Chudý člověk musel se ohánět, poslouchat, bál se cokoliv udělat, aby si pro něj nepřišli a nepřisoudili mu skutky, které ani nespáchal. Nemohl si být jistý ničím a nikým, nevěřil nikomu. Staral se o sebe a svou rodinu, která ho nakonec zradila. Zemřel osamocený, bez přátel, bez rodiny, v bolestech. To zanechalo na jeho tváři velké jizvy. Když se otočil, jeho záda byly samý šrám. Byl smutný, ale nelitoval svého života. Modlil se za svou smrt a nakonec byl vyslyšen. Zůstal zde na Zemi a hledal lásku a porozumění. Nechtěl nikomu ublížit, ale chápal, že se jeho projevů majitelé domu bojí.

Domluvili jsme se tedy na tom, že se pokusím vypravit mu poslední rozloučení. Slíbil za to, že nebude děsit rodinu, která v domě nyní žije. A já věřím, že svůj slib dodrží. I já svůj slib daný jemu dodržím.