hřbitovní duchové (příběh zaslala Jiřinka H.)

Říká se, že hřbitov je místo klidu a odpočinku. Vždycky jsem si to myslela. Na jednu stranu jsem měla vždy touhu vidět duchy právě na hřbitově, na druhou stranu jsem se toho strašně bála. Nakonec moje touha zvítězila, a já nevím, jestli to je dobře, nebo špatně.

Chtěla bych to popsat dobře, ale nevím, jestli se mi to povede. No prostě jsme se s kamarádkou domluvily, že půjdeme za našimi babičkama, zapálíme jim tam svíčku a řekneme jim, co bychom s nima chtěly probrat. Já měla potíže v lásce a kamarádka zase v práci. Naše babičky nám vždycky dobře poradily.

Tak, jak jsme se domluvily, tak jsme to i udělaly. Vzaly jsme si každá jednu svíčku, a vyrazily jsme. Zapálily jsme každá jednu svíčku. Naštěstí mají urnu naše babičky vedle sebe. Každá z nás jsme řekly, co jsme měly na srdci, a čekaly. Dlouho se nic nedělo. Už jsme chtěly odejít, když v tom se zvednul vítr a pohrával si s našema svíčkama. Nesfoukl je, jen plápolaly ze strany na stranu, až plameny vyskočili snad 30 centimetrů do výšky. My stály jako opařený. V tu chvíli, mezi větrem, nebo jak to nazvat, slyšely jsme hlasy našich babiček. Nechci tady psát, co nám řekly, ale my to udělaly přesně podle nich, a ulevilo se nám. Najednou jsme věděly, jak se máme zachovat a co máme dělat. Byly to rady nad zlato. Nevím, jestli jsme si to jen nepředstavovaly, nebyla to třeba ta davová psychóza, nebo jestli k nám fakt mluvily. Ale je pravda, že tohle řešení neviděla ani jedna z nás, vůbec nás to nenapadlo. Tak to asi naše představy nebyly.