hřbitovy jsou plné nepostradatelných lidí

Dnes trošku z jiného soudku. Stále píšu o ducháčcích a duchyňkách, o životě po smrti, a peripetiích smrti i o příbězích duchů. Je to zvláštní, krásný svět, přitom občas tak smutný.

Dnes bych ráda napsala něco o těchto ducháčcích a duchyňkách, kteří celý život lopotili se a nakonec odešli předčasně. Ne však cizím zaviněním, ale svým vlastním.

Sebevražda je jistě také odchod z vlastního zavinění, avšak o tomto budu psát někdy jindy. Chtěla bych mluvit o těch, kdož sebe stavěli na poslední místo a mysleli si, že jsou nepostradatelní. Možná si to ani většina z nich nemyslela, ale byli rádi, že jsou potřební, a tedy i nepostradatelní. Neuměli říci ne, neuměli si udělat čas sami na sebe. Pracovali, protože si toto vybrali, a neuměli si udělat čas na odpočinek.

Já jim rozumím. Také když se na mě někdo obrátí, neumím říci ne, a když lidičky prosí, a na něco spěchají, je hodně těžké říci: Ne, teď nemohu. Ale čím více rozhovorů s nimi vedu, tím více přehodnocuji svůj život, na který si však v žádném případě nemohu stěžovat. Setkávám se ale čím dál častěji s těmito ducháčky a kuchyňkami, kteří vlastně předávají mi své vlastní zkušenosti i utrpení. Za života nebylo to pro ně utrpení, i když si tím přivodili nejeden závažný zdravotní problém. Prostě byli tak nastaveni.

Poslouchat je, kdy až po smrti si uvědomili, že to byla chyba, i když vlastně toho ani nyní nelitují, je velice smutné. Někteří byli to páni tesaři, bylinkářky, ale i z jiných profesí, ale jedno mají skutečně společné. Za života zdálo se jim, že jsou nepostradatelní, a po smrti zjistili, že byli lehce nahraditelní. Každý člověk je nahraditelný, i když se nám občas zdá, že to tak není. Ale věřte, že ano. Člověk by si měl umět udělat dostatek času na rodinu, přátele, na ty, které má rád, a kteří mají rádi jeho, ale i na své poslání nebo práci. Misky vah by měly být i v tomto případě vyváženy. Naším úkolem na Zemi není uhnat se až k smrti. Naším úkolem je žít tak, abychom pomáhali, ale přitom mysleli také sami na sebe a své nejbližší. To je to, co tito ducháčkové a duchyňky za celý svůj život nepochopili a chtějí nám to nyní předat.