jednostranná láska

Příběh zaslala Marcela K. aneb Nad dopisy klientů

Žiju se svým mužem už 10 let. Nikdy to nebyla procházka růžovým sadem, pořád mu na mě něco vadilo. Vlastně si ani nevzpomínám, jestli mě někdy za něco pochválil. Pořád jen hledal chyby. I narození naší dcery označil za mou neschopnost porodit mu syna. O sexu ani radši nemluvím, ten vlastně poslední dobou ani není, jednou jsem moc tlustá (a to vážím 50 kilo a měřím 165 cm), podruhé zase nemá chuť, potřetí... vždycky si něco vymyslí, a když už sex je, tak jenom taková rychlovka.

Mnohokrát jsem chtěla odejít, ale nikdy jsem na to nenašla odvahu. Čím déle jsem setrvávala ve vztahu, tím to bylo horší. Až jednoho dne i ten zbytek odvahy nebyl. Nevím, co dělám špatně. Ráda bych se změnila, nebo odešla. Nebo spíš jen změnila, abych byla pro něj dobrá. Nemám už vůbec sílu. Občas přemýšlím, proč jsem vlastně na světě. Jsem opravdu tak špatná? Prosím, řekněte mi, co dělám špatně. Chtěla bych slyšet váš názor, jak byste se na mém místě zachovala.

Jak to vidím já (a co jsem na tento dopis napsala paní Marcele) - se souhlasem uveřejnit tuto komunikaci:

Je těžko soudit, pokud je vyprávění jen z jedné strany. Posuzovat mohu tedy jen z toho, co jste mi napsala. Přemýšlím, proč jste se vlastně dali dohromady, když je takový sobecký a nejspíš i zahleděný sám do sebe. Předpokládám, že sám nikdy svou chybu nepřizná. Pokud uděláte cokoliv, a není mu to vhod, není to pro něho dost dobré, pak nerozumím, proč jste s ním tak dlouho. Možná je to strach ze samoty, třeba si připadáte, že byste to sama s malou nezvládla. Možná i to od něho slýcháte. Nepíšete, zda si vyděláváte sama, nebo žijete z peněz svého muže. Na tom však asi příliš nezáleží. Jste lidská bytost, a vztah je o kompromisech, o podpoře, ale z vašeho psaní tu podporu z jeho strany necítím. Vzal vám nejspíš i poslední špetku sebevědomí, ale i tací muži se najdou. Pokud jste si myslela, že se po svatbě změní, tak prosím sundejte si už růžové brýle. Chlap se nikdy nezmění, pokud sám nechce. Vlastně žádný člověk se nezmění, pokud nepracuje na svých chybách. A každý z nás má své chyby, proto jsme také lidé. Nejsme dokonalí. Má je váš muž, máte je vy, mám je i já. Ale důležité je uvědomit si své chyby. Podle vaše psaní bych řekla, že největší chybu jste udělala, že jste s takovým člověkem tolik let. Cítím z vás strach z toho, co bude, až přijde domů, co zase bude, co se mu zase nebude líbit. Je třeba postavit se na své vlastní nohy a nebýt na něm závislá. Buď jste člověk, který si musí stále stěžovat, nebo naopak jste oběť, se kterou může kdekdo manipulovat. Obojí je špatně. Máte svou vlastní důstojnost, nejste ničí loutka. Ptáte se mě, co bych na vašem místě udělala já. No, zřejmě bych už po pár schůzkách od takového člověka utíkala co nejdál. Pokud toto prožíváte od samého začátku, pak trošku nerozumím, proč jste neodešla už dávno. Najděte v sobě odvahu a něco se svým životem udělejte, nebo se budete trápit celý život. Ne každý vztah se vyvede, a není ostuda odejít od člověka, který vás deptá. Ostuda je spíš s takovým člověkem zůstávat a nechat se sebou manipulovat. Pokud neměl z narození dcery radost a dával vám za vinu, že jste neporodila syna (koneckonců u jeho plození byl také), pak je to dle mého názoru Narcis, který je zahleděn jen sám do sebe, jde si za svým a žádná žena s ním nemůže být šťastná. Znáte přeci ten příběh o Narcisovi, pokud ne, vyhledejte si ho, myslím, že v něm svého muže dokonale poznáte. Držím vám pěstičky, ať se rozhodnete správně, nejen kvůli sobě, ale také kvůli vaší dceři.