Vše začalo malou, bílou obálkou. Seděla jsem ve svém domě, když zazvonil

pošťák. Přinesl mi obálku s mým jménem. Nic víc na té obálce nebylo.

Spěšně jsem ji otevřela a tam byla pozvánka na dobročinnou akci. Na akci

nemocných dětí, které potřebovali každou korunu pro své léčení. Neváhala jsem

ani minutu.

Začala jsem se oblékat, ale nevěděla jsem, jaké šaty si mám vzít. Nikdy jsem na

podobné akci nebyla. A nebyl nikdo, kdo by mi chtěl poradit. Sama jsem měla

doma miminko, a to jsem se rozhodla vzít s sebou, když jde o pomoc dětem.

Dlouho jsem vybírala šaty, které bych si oblékla. Nakonec jsem zvolila decentní

bílé šaty, s malými motýlky na hrudi.

Objednala jsem si taxíka a netrvalo dlouho, a přijel. Nasedla jsem, v náručí měla

svého malého syna. Spal tak sladce, vůbec se neprobudil.

Dorazila jsem na místo, kde byla spousta lidí. Byly tam i děti, který se celá akce

týkala. Viděla jsem tam mnoho nemocných dětí, jejich oči volali o pozornost.

Bylo mi jich strašně líto a najednou jsem si uvědomila, jak velké štěstí vlastně

mám, když mám zdravého syna. Nevyměnila bych ho za nic na světě.

Procházela jsem se synem v náručí mezi těmi dětmi a poslouchala jejich příběhy.

Mnohé z těch dětí byly z tak chudých rodin, že si nemohli nákladné léčby

dovolit. Byli tam i jejich rodiče. Dívala jsem se do očí utrápených matek, které

měli v sobě velkou sílu. Chtěly bojovat za zdraví svých dětí. Neměly peníze, a

přesto byly ochotné obětovat cokoliv za zdraví svých dětí, nebo jen za naději, že

jejich dítě bude v pořádku.

Bylo mi smutno. Po manželovi mi zbylo velké jmění, a nebyla jsem sama, kdo se

jim rozhodl pomoci. Celkem se vybralo dostatek peněz na jejich léčbu. Nikdy jsem

neviděla tolik štěstí, jako právě v tu chvíli, když se dozvěděli, že peníze na léčbu

jsou pro všechny, že s léčbou se začne hned.

Odjížděla jsem domů se zvláštním rozpoložením. Představila jsem si sama sebe,

jak moc bych bojovala za zdraví svého syna, a jak moc mi manžel právě v tuto

chvíli chybí. Můj syn všechno prospal. A já byla šťastná, že ho mám. A hřálo mě

u srdce, že jsem mohla vrátit těm ženám úsměv na tváři, i když jsem věděla, že je

před nimi ještě dlouhá cesta k uzdravení jejich dětí.