Usnula jsem vcelku brzy a zdál se mi hodně zvláštní sen. Byla jsem doma, viděla

jsem každý kout svého domova. Byl tam strašný nepořádek. Všechny věci, které

jsem už dlouho nepoužívala, válely se na zemi. Byly poházené, ale nebyly

rozbité. Všechno, co jsem už nepotřebovala, a čeho jsem se měla zbavit, leželo na

zemi. Tak jsem si sedla na bobek a začala sbírat tyto věci. Držela jsem v rukách

každou věc zvlášť a vzpomínala, od koho jsem je dostala.

Bylo tam také mnoho dokumentů rozházených po podlaze, dokumentů a účtů,

od věcí, které již dávno nemám a stále je schovávám. Bylo mi smutno.

Pochopila jsem, že mám vyhodit vše, co mi již neslouží. Najednou jsem na zemi

uviděla i svou nejlepší kamarádku. Nechápala jsem, proč tam leží.

A pak se mi objevila jedna vzpomínka. Vzpomínka, kdy jsem na ní nebyla

zrovna laskavá. Šlo o muže, kterého jsem milovala, a ona také. Dozvěděla jsem

se, že spolu něco měli a dost ošklivě se s ní pohádala. Když jsem si na to

vzpomněla, tato hádka se mi objevila před očima, a nejen tato hádka. Viděla

jsem celou situaci z jiného úhlu. Jako bych stále někde na skále a pozorovala vše,

co mi zůstávalo ukryto. Viděla jsem naší další kamarádku, od které jsem se vše

dozvěděla, a která vše zavinila. Pochopila jsem, že jsem se příliš spoléhala na

slova jiných a své nejlepší kamarádce jsem nevěřila. Viděla jsem ji, jak se lepí na

muže, kterého jsem milovala, o mého současného přítele. On ji odstrčil a ona mu

přísahala pomstu. Pak jsem viděla sebe, a jí, jak za mnou přišla a pověděla mi o

nich dvou. Měla kolem sebe tak černou clonu, až se mi udělalo špatně. Viděla

jsem také mou nejlepší kamarádku, jak mluví s mým milým, drží ho za ruku a on

se jí dívá do očí a říká jí, že se bojí, aby mi nikdo neublížil.

Viděla jsem najednou všechno, a pochopila jsem, jak moc jsem se mýlila. Ty, kteří

mne milovali, jsem odstrčila, a nikdy jim neodpustila, a ta, která to všechno

zavinila, té jsem otevřela své dveře dokořán a se vším se jí svěřovala. Udělalo se

mi zle, zle z toho, jak málo stačí uvěřit někomu, kdo lže, a odehnat ty, kterým na

mě záleží.

Druhý den jsem se mé nejlepší kamarádce omluvila, a i když nechápala, kde jsem

se dozvěděla pravdu, odpustila mi. Nikdy už nebudu věřit ostatním, dokud si to

sama neověřím. Už nikdy nebudu tak slepá, abych neviděla, kdo mě má skutečně

rád. Možná jsem to celé měla v podvědomí, možná jsem cítila vinu za to, že jsem

uvěřila něčemu, co by mě ani ve snu nenapadlo. Nebo možná mi někdo ve snu

ukázal celou pravdu. Kdo ví. Důležité ale je, že se mi vrátila radost do života a

mám kolem sebe ty, které miluji.