není duch jako duch

Bylo to docela nedávno, kdy jsem byla pozvána do jednoho krásného domu. Dům ležel na tichém místě, obklopen zčásti lesy, tedy krajina přímo čarokrásná. Zahrada byla udržovaná, a tam, v této pohádkové krajině, měl se údajně vyskytovat duch, který paní nedal spát. Nechali si dům postavit s manželem, a protože nedávno zemřel, měla za to, že je to právě on, kdo ji navštěvuje, a to nejen v noci, ale také ve dne. Ne, nepůsobil jí žádné neplechy, jen chodil po domě sem a tam, občas se někde zastavil, posadil na pohovku, a pak zase tiše odešel.

Vnímala jeho přítomnost, ale neviděla ho ani necítila jeho oblíbenou vůni. A to ji velice znepokojovalo.

Požádala mě o pomoc, tak jsem se k ní vydala. Po příchodu do domu jsem pocítila velký klid, ale nezaznamenala jsem žádnou aktivitu jakéhokoliv ducha, ani jsem žádného neviděla. Zvláštní, když podle paní manžel zemřel nedávno. Duše našich blízkých většinou po celý rok střeží nás, ale zde se to nedělo. Nedokázala jsem si to nijak vysvětlit. Paní trvala na tom, ať ho přivolám.

Tedy učinila jsem tak na její přání, ale pán s ní nechtěl vůbec mluvit. Jediné, co mi sdělil, bylo, že se zde necítí vůbec dobře, že chce odejít za jejich dcerou, u které přebýval. Ptala jsem se tedy, zda navštěvuje paní a jeho odpověď byla záporná. Nebyl to tedy duch, kterého paní cítila. A žádný jiný tam nebyl.

Odjela jsem tedy domů s tím, když ho tam opět ucítí, aby mi zavolala. Netrvalo to dlouho. Druhý den odpoledne paní volala, že ho tam opět cítí. Jela jsem tedy opět k ní, i když jsem byla trošku nervózní. Něco mi říkalo, že paní si to jen nepředstavuje, i když jsem žádnou aktivitu předtím necítila.

Jen co jsem vešla do domu, viděla jsem malého chlapce. Nebyl to ale duch, na ducha až moc zářil. Zářil stejně, jako když astrálně cestuji. Byla to tedy duše živého člověka, a ještě k tomu malého chlapce. Jakmile jsme se střetli pohledem, duše zmizela.

Popsala jsem paní tedy toho malého chlapce, jak vypadal. V tu chvíli se paní rozplakala a začala vyprávět. Vyprávěla velice zajímavý příběh, který mi dovolila sem vložit. Doufá, že si ho snad přečte její dcera, a já vím, že se sem dostane, neboť má přístup.

Tak tedy tento příběh je pro Elišku.

Vždycky jsem se Elišce snažila věnovat a chránit ji. Někdy možná až moc. Nakonec jsem ztratila i manžela, který byl na její straně. Jejího nového přítele jsem nikdy neměla ráda, ale postupem času jsem zjistila, že bych neměla ráda žádného přítele. Je to mé jediné dítě a já si uvědomila moc pozdě, že jí vlastně chci mít sama pro sebe. Tolikrát jsem se jí chtěla omluvit, ale bála jsem se, že mi nikdy neodpustí. Ani neví, že mi její přítel posílá fotky jejich dítěte, mého vnuka. Nikdy jsem ho neviděla, a to je mu už 5 let. On ale o mně jistě ví, když jste ho tu viděla. Chtěla bych všechno napravit, opravdu bych chtěla. Vidět vnuka i ve skutečnosti, ne jen na fotkách. Posílám mu dárky, k narozeninám, k vánocům, po příteli mé dcery tak, aby to bylo jako od něho. Vím, že mě zná z fotografie, ale před maminkou, mou Eliškou, o tom nesmí padnout jediné slovo. Zlobí se na mě, a já se jí teď už nedivím. Taky bych se zlobila. Vždyť jsem se chovala jako moje maminka. Taky měla výhrady proti mému manželovi, ale já se nikdy nedala. Eliška není taková bojovnice, jako já. Přála bych si její odpuštění, přála bych si jí zase obejmout. Ale nemám odvahu jí vše říct do očí. Omluvila bych se jí, kdyby za mnou přišla, nebo mi napsala nebo zavolala. Doufám, že to jednoho dne udělá a nebude tak paličatá. Ani v této době se nezajímá, jak se mám, zda jsem zdravá. Ale třeba si myslí, že se nezajímám já o ni. Ale já mám informace, i když o tom neví. Snad tímto nezpůsobím problémy mezi ní a jejím přítelem. Lepšího přítele si vybrat nemohla. Je to velice pracovitý a příjemný člověk a já bych opět chtěla být součástí rodiny. Snad se mi to opravdu podaří.