Měla jsem hodně dobrou kamarádku, se kterou jsme podnikaly všechno společně.

Den začal, jako kterýkoliv jiný.

Ráno jsme si zavolaly, a dohadovaly se, co budeme ten den dělat. Měla jsem

v plánu jít nakupovat, Helča však chtěla vyrazit do přírody, nebo na chatu.

Prostě někam, kde bychom byly samy a mohly si povídat.

Dohadovaly jsme se hodně dlouho, vše nakonec skončilo hádkou. Vypnula jsem

mobil, vlastně jí to típla v půlce věty, naštvaná, že zase musí být po jejím.

Tentokrát jsem to ale nechtěla dopustit. Když jsme se kdykoliv pohádaly, po

chvíli jsem jí zavolala, a vlastně tak trochu rezignovala. Začala jsem o tom

přemýšlet. Zdálo se mi, že pořád ustupuji jen já. Nemohla jsem si vzpomenout,

kdy tomu bylo naopak.

Tentokrát jsem jí ale nezavolala. Zazvonil telefon, a na displeji jsem viděla její

jméno. Zvedla jsem to s nadějí, že tentokrát se omluví ona mně, a vyrazíme na

nákupy. Jak jsem se ale mýlila. Začala mě osočovat, že jsem jí schválně vypnula

telefon. Snažila jsem se vše zahrát do autu, a řekla jí, že asi vypadlo spojení.

Zeptala se mě, jestli chci teda do přírody, do lesa, na louku, nebo na chatu.

Opakovala jsem jí opět, že chci jít nakupovat, jelikož to mám v plánu již nějakou

dobu. Tentokrát vypnula telefon ona se slovy, že nejsem žádná kamarádka.

Měla jsem okamžitě po náladě. Už se mi ani do obchodu nechtělo. Sedla jsem si

do křesla a přemýšlela, zda je opravdová kamarádka. Usoudila jsem, že si přece

takovou urážlivou nánou nenechám zkazit den, a začala se oblékat. Vzala jsem

si na sebe červené minišaty, které mi koupila maminka k narozeninám, obula

lodičky a popadla kabelku. Ještě jsem zkontrolovala, zda mám všechno. Klíče i

peněženka tam byly, vložila jsem do kabelky mobil, a vyrazila.

Toho dne jsem si nic nekoupila, nic se mi nelíbilo. Bloumala jsem po obchodech,

až jsem se rozhodla jít domů.

Sotva jsem odemkla dveře, zvonil mi mobil. Ani jsem se na něj nepodívala, byla

jsem přesvědčená, že je to Helča. V klidu jsem se zula a šla si do lednice pro pití.

V tom se ozval mobil podruhé. Podívala jsem se na displej, kde na mě blikalo

neznámé číslo. Přijala jsem hovor. Byla to Helči maminka. Plakala do telefonu, a

mě hned nedošlo, co se stalo. Vlastně jsem jí ani pořádně nerozuměla. Po chvíli se

trochu uklidnila, ale stále vzlykala. Oznámila mi, že měla Helča nehodu, kterou

nepřežila. Stála jsem jako omráčená. Upustila jsem telefon na zem. Najednou

jsem se rozplakala a začala si vyčítat, že jsem nebyla s ní. Vždyť stačilo tak

málo, odložit své plány a poddat se těm jejím. Mrzela mě i naše poslední hádka,

už nikdy jí neřeknu, jak moc ráda jsem jí měla.