paměť duchů

Paměť duchů je velice zajímavá. Čím déle jsou bez těl, tím méně si dokážou vybavit určité okamžiky. Někdy o nich třeba jen nechtějí mluvit. Pamatují si svou smrt, téměř vše, co za života zažili, ale detaily se jim začínají postupem času vytrácet. Z krásných zážitků mají jen krásné momenty ukryté v sobě, špatné si nesou s sebou i do říše duchů. Pamatují si, co jim kdo provedl špatného, ale vytrácení se jim různé detaily, které jako by pro ně nebyly podstatné.

Postupem času vytrácejí se jim i znalosti, které nabyly v pozemském těle. Je to velice zajímavé, pamatují si, jak co udělat, jak to dělali za života, ale už si nepamatují na obdorné názvy. Setkala jsem se nedávno s jedním takových duchem. Je to velice starý duch, odmítá se inkarnovat, a zůstává ve světě duchů. Kdysi dávno tato dáma byla léčitelka, nebo spíše bába kořenářka se jí přezdívalo. Žila před více než 100 lety, ví, jak bylinky vypadají, ale už je neumí správně pojmenovat. Názvy jí splývají, na druhou stranu si pamatuje přesný poměr bylin, které popisuje vyzuálně, tedy tak, jak vypadají.

Paměť tedy ztrácí se jim, ale ne celá. Naprosto přesně si pamatují, co dělali po své smrti, jak se cítili, co způsobilo skon jejich pozemského těla, pamatují si i na poslední rozloučení. To si umí vybavit, to je něco, z čeho žijí. Když nemají děti ani nikoho, kdo by se s nimi důstojně rozloučil, jsou to velice smutní duchové. Ale každý člověk má někoho, komu na něm záleží. I tato dáma měla, byť nikdy děti neměla a zasvětila svůj život uzdravování ostatních. Své srdce však uzdravit nedokázala. Příliš dlouho obětovala svůj čas pro druhé, až bylo pozdě hledat si partnera.

Je to krásná dáma, s dobrotivým hlasem, ale velice smutná. Nenaplněná láska jí tíží, a stále se snaží pomáhat potomkům těch, kteří za ní chodili pro bylinky, vstupuje do jejich myšlenek i do jejich snů, aby jim poskytla útěchu a navedla je na cestu uzdravení.

Povídat si s touto dámou je velice uklidňující, dojemné. Má tak obrovské srdce, čiší z ní láska a velké porozumění. Snad se mi ji podaří přesvědčit, že život osamoceného ducha není životem, snad brzy již také ona odejde do Grimmolia a zpátky na zem. Třeba by potkala lásku a byla šťastná. Ale k tomu vede dlouhá cesta. Nelze přesvědčit ducha, který z nějakého důvodu odmítá odejít, o správnosti této cesty za světlem. Na to si musí někteří duchové přijít sami. Můžeme jim ukázat cestu, ale rozhodnutí je jen na nich.