podpora rodiny

O podpoře rodiny mohla bych napsat tisíce článků, ale já se chci věnovat hlavně vám, kdož máte někoho s nemocí RS. Vězte, že podpora rodiny a přátel je velice důležitá pro tyto lidi. Bez rodiny a přátel bychom nebyli ničím, a hlavně bychom na vše byli sami. Jsou různé typy podpory od rodiny a přátel. Už je to 8 let, co každý měsíc scházím se s lidmi s roztroušenou sklerózou, tedy dávno předtím, než mi byla tato nemoc diagnostikována. Začalo to vlastně mou kamarádkou z Chomutova, která přijela léčit se k nám do Teplic, a pobývala pár dní také u nás doma. Když jsem ji viděla, jak si píchá injekce, má bolesti, chodí o berlích, neviděla jsem v ní nemocného člověka, ale velkou bojovnici, s velkou trpělivostí. Od té doby jsem začala pomáhat těmto lidem, někdy finančně, někdy vlídným slovem, někdy radou. Je pravda, že jsem za ty roky přečetla toho mnohé o této nemoci, a vlastně ji znala dávno předtím, z úst těchto lidí, z toho, co jsem si o nemoci přečetla a nastudovala, než jsem sama měla tu čest postavit se jí tváří v tvář. Tito lidé mi hodně dali a také dávají při našich setkáních. Vypráví své příběhy, co zažívají každý den, jak se k tomu postupně staví jejich rodina.

Tedy první kategorií by byli asi podporovači. Tato kategorie je velice dobrá, neboť chovají se k nemocným RS tak, jako by ji vlastně ani neměli. Pomáhají jim, když mají ataky, jsou tolerantní, snaží se jim zpříjemnit každou jejich chvíli. Když však nemoc o sobě nedává vědět, tak se k nim chovají jako ke zdravím lidem. Což je velice dobře. Žádná soucitná slova, ale opravdová láska. Také se přeci staráme o ty, jež mají nějakou nemoc, třeba chřipku, angínu. A když jsou zdrávi, blbneme s nimi, prostě žijeme. A tak se staví podporovači i k těmto lidem a za to mají můj velký dík.

Druhou kategorií jsou milovníci. Milují tyto lidi v nemoci i ve zdraví, pokud jsou nemocní, mají pochopení, ale nijak nezasahují, spíše, když tito nemocní lidé přichází do depresí, snaží se je rozptýlit a pomáhají zapomenout na to, že jsou vlastně nemocní. Trošku zlehčují toto onemocnění, ale ve své podstatě jim vlastně pomáhají. Snaží se je zaměstnat podle možností nemocných, aby měli na starost něco jiného, než myšlenky na ataku i toto onemocnění. Snaží se pro ně vymýšlet různé akce, dle možností nemoci, aby nemocné nezatěžovali, ale aby jim stále vymysleli nějaký program, aby získali pozitivní myšlení. Dělají to i v době, kdy jsou relativně v pohodě, tedy nevybočují z normálu.

Třetí kategorií je bohužel absolutní nezájem. Neuznávají, že by při atace nemocní mohli trpět nebo jim nebylo dobře, odvracejí se v těch chvílích od nich, nepomáhají jim. Neberou v potaz, jak může tato nemoc nemocné potrápit a zbytečně je zatěžují. S těmito rodinnými příslušníky občas vedu hovory, abych jim ukázala, jak se jejich polovičky cítí, a zatím to zabírá. Jen dva takoví partneři jsou stále neoblomní, a vlastně v tuto nemoc ani nevěří, spíše si myslí, že si to jejich polovičky vymýšlí. Ale věřím, že postupem času si to i oni uvědomí.

Čtvrtou kategorií jsou pomáhači, kteří svým partnerům pomáhají, jak se dá, když jim je dobře, i když mají své špatné dny. Jsou s nimi neustále v kontaktu na telefonu, ptají se, zda něco nepotřebují, zda pro ně nemohou něco udělat. Stále se vyptávají, jak se cítí. Toto volím také jako trošku zlo, protože jim tuto nemoc nevědomky stále připomínají.

Sami vidíte, že podpora rodiny a přátel je velice důležitá. Tito lidé potřebují vnitřní klid, nestresovat se, a pak mohou žít dlouhé roky bez jediné ataky, tedy zcela zdravým životem.