přenos myšlenek

Příběh zaslala slečna Anežka H.

Nedávno jsem se setkala se zvláštní příhodou, o kterou bych se chtěla podělit. Nikdy jsem u sebe nevnímala žádné zvláštní schopnosti. Občas jsem ale měla myšlenek až moc, a postupem času jsem zjistila, že nejsou moje. Bavím se tím, že si pokládám každý den různé otázky a říkám si na ně odpovědi. Ale občas jsem měla pocit, že odpověď znám, i když mi přišla myšlenka úplně protichůdná. Říkala jsem si, vždyť odpověď vím, ale tahle to není. V myšlence. A ono to tak bylo. To mě mátlo, protože jsem se už ani na své myšlenky nemohla spolehnout.

Až do doby, než jsem potkala vás. Vůbec by mě nikdy nenapadlo, že duchové používají telepatii. Myslela jsem, že ten, kdo je slyší, může s nimi mluvit, jako člověk s člověkem. Tuto schopnost tedy podle vás nemám, ale umím s nimi komunikovat telepaticky. Nevěděla jsem, že tahle možnost vůbec existuje. Vím, že je hodně způsobů, tabulka, automatické písmo, sny, ale o téhle jsem nevěděla.

A tak se stalo, že se bavím se svým dědou, a říká mi věci, které ví jen on. Vlastně spoustu toho ani nevím, posledně jsem něco z jeho vyprávění říkala mamce, ta na mě zůstala koukat s otevřenou pusou, jak to vím, že jen ona a děda to věděli. Kdybych jí řekla, že za mnou chodí a povídáme si, asi by to nerozdýchala. Ona na to vůbec nevěří. Tak jsem jí řekla, že se mi o tom zdálo. Kroutila hlavou, ale přijala to. Říkala, že je to hodně zvláštní.

Tak si tak povídáme, a já už vůbec necítím bolest u srdce, jakou jsem cítila, když umřel. Byli jsme si hodně blízcí, byl takový můj rádce, mohla jsem se na něj spolehnout, když ještě žil. A teď vím, že se na něj můžu spolehnout pořád, i teď, když už jako člověk není. Chybí mi objetí, pohlazení. Ale vlastně někdy cítím na svých vlasech, jak mě hladí. Škoda, že ho nevidím. Ale třeba je to tak dobře. Stačí mi, že vím, že je tu pořád se mnou, kdykoliv na něj pomyslím. A že se mnou zůstane, dokud jeho přítomnost budu potřebovat.