14 DNÍ NA CESTÁCH

Nastal čas k zamyšlení a přemýšlení. Nemoc vždy člověka k tomuto nutí. Naučila jsem se žít s nemocí, která nezná slovo vyléčení. Je jako mé dvojče - od narození se mnou. Někdy mě potrápila více, jindy méně. V těchto 14 dnech - které jsem strávila na cestách - přemýšlela jsem, zda se připomněla v plné síle a proč. A po všech vyšetřeních dozvěděla jsem se vše. Ale všechno po pořádku.

Věděla jsem, že musím hodnotit celý svůj život a hledat souvislosti. Vždy se něco opakuje, vše probíhá ve vlnách. Musela jsem se ponořit do vzpomínek a v tom mi pomohli andělé. Člověk si nevybaví vždy vše, ale to opakující se má hluboko ve své mysli.

Jelikož nemoc udeřila pár dní po tom, co jsem objevila tělo svého milovaného tatínka, začala jsem ne životem, ale smrtí. A smrt vždy byla klíčem, varováním.

Smrt a život, jak toto spolu úzce souvisí. Bez života by nebyla smrt a bez smrti by nebyl život. Bez života by nebyla láska a bez smrti by nebyly emoce. A emocemi vše začíná. Život bez lásky stává se prázdným. Láska je kořením našeho života. A láska bez života nebyla by ničím.

Začala jsem tedy přemýšlet o lásce - Co je vlastně láska? Ach ano, je to cit, který chtějí mít u sebe všichni. Láska. Proč je někomu dopřána a jinému upírána? Proč je na světě taková nespravedlnost? Copak si všichni nezaslouží lásku? V lásce tkví vše, každá nemoc. Láska je nastavením našich srdcí. I já jsem začala přemýšlet o lásce a začala ji vidět v jiném světle. Pochopila jsem, že i nenávist je součástí lásky.

Vše začalo mým narozením. Můj tatínek mě miloval tělem i duší - když jsem byla hodná, i když jsem zlobila. Miloval mě, když nemoc působila mi velkou bolest, i když nemoc o sobě nedávala vědět. Miloval mě za všech okolností a nikdy mě neopustil. Maminka mnoho lásky mi nedávala, neuměla milovat. V jejích očích byla láska trochu jiná. Milovala sebe. Byla krásná, to ano. A uměla toho vždy využít. Malý, nemocný človíček byl pro ní přítěží. Až těsně před svou smrtí pochopila, o čem láska je a jaká tajemství v sobě ukrývá. Takže láska a nenávist. Nenávist je také odrazem lásky, jen člověk bez lásky a nenávisti k nám nic necítí. Nenávist patří k lásce. Pokud jste někomu lhostejní, pak vás nikdy nemiloval, a tudíž vás nemůže ani nenávidět. Člověk, který vás nenávidí, v hloubi duše má vás rád. Tedy i má maminka mě milovala, jen její vlastní ego toto nevidělo.

Svou velkou lásku potkala jsem už v roce 1989, ale tehdy byla jsem ještě mladá a nevybouřená. Kdyby jsme spolu začali v té době, těžko bychom nyní byli spolu.

Vše má svůj čas a je dobré si na ten čas počkat. Naše chvíle přišla v roce 1991. A tato láska trvá dodnes. Slíbila jsme si v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci - a toto jsme nikdy nepoužili. Pro mnoho lidí zdá se náš vztah dokonalý a já si to myslela donedávna také. Až nyní jsem procitla a zjistila, že to tak není. Myslela jsem, že dávám do našeho vztahu mnoho lásky, a přitom to byl můj manžel, který dával lásku do našeho vztahu za nás, za oba. Věnovala jsem se vám všem, dvacet hodin denně, 365 dní v roce. Na spánek mi nezbýval čas. A na naši lásku? Když jste mě žádali ve dne v noci o pomoc, o konzultaci s andílky, vždy měl můj manžel pochopení, i když by mě měl nejraději občas také sám pro sebe. On se mnou zůstal, miloval mě celou dobu, a já? Dávala jsem svůj čas a svou lásku vám, a až nyní vidím, že to byla chyba. Ne u všech, mnozí z vás si mého času a pomoci skutečně váží, mnohým z vás andílci pomohli. Ale je zde pár takových, kteří si můj čas a lásku nezasloužili, a já se jim věnovala ve dne v noci, vždy, když to potřebovali a prosili, ať je vezmu hned. A poučení?

Není dobré rozdat se, v dobré víře, ale investovat svůj čas také do své lásky. Člověk měl by myslet také na ty, kteří ho milují a dát část lásky také jim. A opět mě to přivádí ke smrti.

Smrt je krásná, uklidňující. Vím, o čem hovořím, neboť když jsem byla malá, téměř jsem se utopila, a smrt jsem měla možnost pocítit na vlastní kůži. Byly mi 3 roky a mým zachráncem byl devítiletý kluk. Ale zpět ke smrti. Co mi má smrt říci? Přišla jsem o pár lidí, kteří vryli svou stopu do mého srdce a nikdy jsem nepřemýšlela, proč museli zemřít. Prostě šli na lepší místo, ve chvíli, kdy jejich svíčka života dohořela. Po každé této smrti se mi přitížilo, a vše vygradovalo smrtí mého tatínka. Ale proč? Zůstalo snad prázdno v srdci? Ne, srdce se ještě více naplnilo - jejich láskou. Nedokázala jsem brečet, nedokázala jsem... A proč taky? Navštěvují mě a navštěvovali - tedy mám možnost s nimi být. A to je špatně. Ale je to jen část skládanky. Vidím je, slyším, ale obejmout je nemohu. nevydávají žádné teplo, jako jejich těla vydávala.

Smrt mé babičky - co mi dala a co mi vzala?

Když zemřela, byla jsem v lázních. Jako každý rok. V noci ztropila jsem rámus, že zemřela. Nikdo mi nevěřil. Prý jen zlý sen malé holky - říkali sestřičky. Dostala jsem injekci na uklidnění a na spaní. Ráno přišel telegram - babička zemřela v noci a tatínek si pro mě jede. Pro všechny to bylo velké překvapení, nikdo nedokázal pochopit, jak je možné, že jsem to věděla. Neplakala jsem. Ani na pohřbu, ani po něm. Pár dní po pohřbu začal se můj zdravotní stav zhoršovat, a nikdo nevěděl proč. Vlastně jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, až nyní.

Pak byl dlouho klid. Nikdo nezemřel. Taky jsem se v té době více soustředila na mého tatínka. A nemoc spala dál. Dala jsem lásku tomu, kdo se o mě staral, a to bylo v pořádku.

První větší atak přišel před pár lety. To už jsem se věnovala vám všem. Můj 21-letý synovec zemřel. Autonehoda. Spěchal do práce. Praskla mu pneumatika, selhalo řízení. Pár dní předtím auto nechal zkontrolovat. Byl plný života, měl spoustu plánů.

Proč ale přišel atak? Co ho zapříčinilo? Tak jsem začala přemýšlet. Co bylo špatně mezi námi? Ano, když chtěl přijet na návštěvu, vždy jsem měla plno práce, vždy se věnovala vám. Tato nespravedlnost hlodala mé srdce. Člověk, který si mě vážil a obdivoval mě,, chtěl radu, nebo jen svůj čas chtěl strávit v mé blízkosti, byl odstrčen na druhou kolej. Mladý život byl ukončen, a já za jeho života věnovala mu pramálo svého času.

Další větší atak přišel před rokem. Cítila jsem smrt velice blízko, viděla Azraela a jeho varovný prst. A co tomu předcházelo? Opět to byla smrt blízké osoby. Možná vám tento vztah mě a této osoby přijde zvláštní. Byla to bývalá partnerka mého manžela. Nikdy jsem jí nepovažovala za sokyni, protože jsem svému muži věřila. A navíc, kdyby si s ní chtěl něco začít, tak by to udělal, i kdyby měl kouli na noze. Seznámily jsme se asi před 8 roky. Jezdila k nám a my k ní. A pak už jezdila ona k nám - trávila čas s mým manželem, protože já se věnovala vám. Chtěla opustit přítele, prodat dům, odstěhovat se. Začít nový život, někde jinde. Nakonec se jí to splnilo - i když jinak, než si představovala. Pracovala, starala se o děti, aby se měli dobře - a její srdíčko to nevydrželo. Říkala jsem jí, ať zvolní, a ona mi tehdy řekla - až po tobě. Už v tu chvíli, kdy zemřela, mě to donutilo přemýšlet. Ale vydrželo mi to jen do doby, než atak nemoci zmizel. Pak opět jsem se věnovala vám, ve dne i v noci. Tehdy za mnou přišel Rafael se zvednutým prstem. Nemohla jsem dýchat, čekala jsem Azraela, ale ten stál opodál. Rafael stál tiše a pak oba dva ke mně promluvili. tedy napsala jsem si to, abych o jejich slovech později přemýšlela, ale nikdy jsem to neudělala. Až nyní. Řekli toto:

"Dýcháš pro ostatní a pro sebe ti dechu nezbývá, tvé plíce i tělo onemocní, bys pochopila, co nyní udělat máš. Jsi mučedník, který zasvětil svůj život lidem, však také svou rodinu máš, po celý každý týden leží ladem, a ty si jí nevšímáš. Na jídlo a spánek nezbývá ti čas, věnuješ se lidem, znova, a pak zas. Jsi jen člověk, byť skrze tebe hovoříme a svá poselství pronášíme. Pozemský anděl také odpočívat musí, proto tě zástup andělů prosí, rozděl dny na své poslání i volný čas, jinak tě stihne onemocnění zas. Tvé pomoci si velmi vážíme, přijímáme z tvých úst prosby lidí, energii i světlo své ti nyní posíláme, pomocnou ruku již cítíš a vidíš. Jednou kdosi ošklivě tě pohanil, léčit své chyby na tobě zkusil, nezlob se naň, zloba na sebe jej provází, však poučit se musí. Rafael léčí nemoc seslanou, by pochopilas, co po tobě se žádá, rozpouští ji každým dnem i hodinou, zdraví k tvým nohám nyní skládá."

Přemýšlím nyní o těchto slovech jejich, přijímám a odpouštím. Mnoho pravdy v nich se ukrývá, pravdy, kterou neviděla jsem, když tato slova pronášeli. Jednoho dne naplní se vždy proroctví andělů, a pak teprve pochopíme význam jejich slov. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že jsou moudří a vidí více, než my, lidé.

Naposledy, prozatím, stihl mě atak v době, kdy zemřel můj tatínek. Nejen, že jsem ho našla, musela jsem vypravit pohřeb a vyřídit všechny náležitosti. Když bylo po 5 měsících vše vyřízeno, a já měla pocit, že jsem tu zůstala sama, bez jeho pomoci, přišel atak ve formě částečné ztráty zraku a začala celá řada vyšetření - od lumbálních punkcí po magnetické rezonance. Nutno podotknout, že vždy jsem měla zrak jako ostříž - jen nyní jsem nebyla schopná viděl. Po četných infuzích kortikoidů a dalších se mi zrak částečně vrátil, ale nepřetržitá bolest hlavy zůstala. I přesto jsem vám dál snažila se pomoci, abyste ke svému štěstí došli. Avšak tato 14 denní cesta a oddech od vašich starostí přinesl mi dočasnou úlevu.

Nyní, po dvou letech, kdy v lednici musím stále uchovávat nové a nové injekce, jsem začala konečně poslouchat a vím, že andělé pro mě vždy chtěli to nejlepší.