21 – SVĚT

Už jako malá holka jsem si přála být zdravotní sestřičkou a později i lékařkou.

Chtěla jsem pomáhat lidem. A tento sen se mi splnil, alespoň ve snu.

Chodila jsem na zdravotní školu a učení mi šlo samo do hlavy. Měla jsem

spoustu kamarádek mezi svými spolužačkami, ale na rozdíl od mnohých z nich

jsem mířila výš.

Na střední škole jsme často dělaly praxi v nemocnici. Nejprve jsem se dostala jen

mezi pacienty, které bylo zapotřebí přebalovat. Ale mě to nevadilo. Dělala jsem

to ráda a s láskou. Byli to vesměs staří lidé, a já ráda poslouchala jejich příběhy.

Skoro nikdo za nimi nechodil a tak byli rádi, když je někdo vyslechl.

Jejich osudy mě zajímaly, byla jsem součástí jejich rodiny, alespoň tak jsem si

připadala.

Ležela tam i jedna paní doktorka, která neměla děti. Vyprávěla svůj příběh o

kariéře, o tom, že zůstala po smrti manžela sama a nikdo, ani její sourozenci, ani

jejich děti ji nenavštěvovali. Bylo mi jí líto, ale na druhou stranu jsem si říkala,

že se za to může sama.

V tu chvíli jsem se definitivně rozhodla, že se na dráhu lékařky vydám také.

Dívala jsem se doktorům pod ruce a občas řekla také svůj názor. Ujal se mě jeden

lékař, který asi ve mně viděl víc, než jen pouhou pubertální studentku.

Jednoho dne mě vzal i na sál, kde jsem sice nic nedělala, ale tiše pozorovala jeho

práci. S údivem jsem sledovala, jak operuje. Pak jsme dlouze hovořili o operaci,

kterou provedl.

Zmínil se o mně svému bratrovi, a ten mě nechal zapsat na vysokou školu. I toto

studium mi šlo samo, vše jsem totiž měla z první ruky – právě od zmíněného

pana doktora. Konzultovala jsem s ním vše a přišla i s novými nápady, jak

využít své poznatky v praxi. Zřejmě byl ze mě nadšený, jelikož mě brával na sál,

ale již ne jako pozorovatele, ale směla jsem mu také pomáhat. Byla to

neocenitelná zkušenost.

A tak se mi splnil sen a stala jsem se také lékařkou. Měla jsem sice ještě před

sebou atestace, ale i ty jsem postupem času zvládla na výbornou.

Jelikož mně celou dobu imponovala chirurgie, dala jsem se na tuto dráhu. Nikdy

jsem nelitovala, jelikož jsem zachraňovala životy, a o to mi šlo především. I jako

lékařka jsem si ráda povídala s pacienty o tom, co je trápí. Bylo mi jasné, že

pokud je nemocná duše, hůře se hojí tělo.