ADUACHIEL

Bylo pozdní odpoledne, slunce se pomalu chystalo ke spánku. Každou minutou ztrácelo svou sílu. 

Evelínka šla lesní cestou, a dívala se na padající listí. Na chvíli se zastavila, neboť uchvátila ji rozmanitost barev. Jeden list zvedla ze země ve chvíli, kdy si podzimní vítr hrál s jejími dlouhými vlasy. 

Zadívala se mezi stromy a spatřila cosi, co ji nedovolilo podívat se jinam. Byl to člověk? Evelínka si nebyla jistá. Chvěla se, ne strachy, ale touhou. Zaplavil jí pocit štěstí a lásky, jaký už dlouho nezažila. Začala přemýšlet o svém životě, o své lásce k muži, kterého hluboce milovala, ale nemohla ho mít po svém boku. I on jí miloval, tím si byla Evelínka jistá. Jen neměl odvahu opustit vše, co vybudoval, a odejít za svou láskou, za Evelínkou. Však také šla by s ním na světa kraj, spala by s ním pod širým nebem, jen kdyby mohla být s ním.

"Kéž by mohl být se mnou," pomyslela si. 

"Je stále s tebou, ve svých myšlenkách, ve svém srdci," uslyšela hlas tichý a krásný. 

V tu chvíli se stromy rozestoupily a Evelínka uviděla anděla, vysokého, hubeného, s běloskvoucími křídly. Přistoupil k ní a zadíval se jí do očí.

"Máš krásné modré oči," pomyslela si.

"Ty máš také krásné oči, neboť se s nimi díváš s láskou. Nedívej se na mé oči, podívej se hlouběji. Podívej se skrze ně na svého milého. Vidíš, jak smutný nyní je? Musí poslouchat nadávky své ženy, snášet její posměšky. Cítí, jak s ním po celý jejich společný život jen manipuluje, ale nic s tím neudělá. Ne, že by nechtěl. Jen je to pro něho velice složité. Ani nevíš, co vše si musí vyslechnout o tobě, neboť ona o tobě ví," odmlčel se.

"Chtěla bych vědět, jak se jmenuješ. To, co mi ukazuješ, moc dobře dávno vím. Jsi snad jeho strážný anděl? A pokud ano, proč něco neuděláš, proč ho necháš trápit? Copak nevidíš, jak rád by šel za mnou, jen kdyby se nebál? Nemůžeš jeho strachy odstranit? Nemůžeš mu ukázat, jak šťastný bude se mnou?"

"Jmenuji se Aduachiel. Dohlížím na to, aby vše odešlo i přišlo v pravý čas. Tak, jako padají listy ze stromů, když nadejde jejich čas, tak i tvůj milý přijde za tebou, až pochopí, že láska je to největší bohatství. Cítí to ve svém srdci, ale... Však víš, znáš jeho myšlenky, znáš jeho samotného. Ale můžeš mu pomoci. Svou láskou. Podpoř ho ve všem, co dělá, stůj mu po boku, i když prožívá život, který nechce. Nastává čas činů, ne jen samotného čekání."

"Dobře, udělám všechno, co budu moci, protože ho miluju víc než svůj vlastní život."

"To je ale chyba. Měla bys milovat sebe i svůj život nejvíce ze všeho, neboť jen tak si zasloužíš prožít šťastnou a dlouhou lásku. Čím více si budeš věřit, čím více budeš věřit vaší lásce i svému milému, tím větší odvahu bude mít k odchodu a zůstat s tebou."

Po těchto slovech Aduachiel odešel. Ještě několikrát se Evelínce zjevil, aby jí vedl a nakonec přivedl k lásce a štěstí.