DEVÍTKA MEČŮ

Měl jsem vše, po čem muž může toužit. Krásnou ženu, tři překrásné děti,

skvělou práci a slušnou výplatu. Jen na kamarády mi nezbývalo mnoho času. Byl

jsem opravdu šťastný, ale asi jsem si svého štěstí nevážil. Jelikož jsem byl často

v práci, manželka si našla milence. Dlouho jsem nic netušil, až jednoho dne jsem

přišel z práce domů, a byt byl prázdný. Nechápal jsem to. Na stole jsem našel od

manželky dopis. Nebyla schopná mi to říci do očí. Sedl jsem si na židli, dal ruce

do dlaní a plakal.

Když jsem se trochu uklidnil, zavolal manželce. Telefon však vyzváněl

z vedlejšího pokoje. Vydal jsem se jí hledat do ulic. Bloumal jsem křížem krážem

městem, ale manželku ani děti nikde neobjevil. Na policii jsem nešel, stejně by mi

nepomohli.

Šel jsem tedy domů. Cestou domů mě přepadl chlap jak hora, který měl v ruce

nůž, a chtěl peníze. Žádné jsem však u sebe neměl. On byl ale neodbytný, odstrčil

jsem ho, a pocítil strašnou bolest na boku. On okamžitě utekl, já se skácel

k zemi. Okolo šla žena, která mi zavolala záchranku. Než přijeli, starala se o

mě. Slyšel jsem sanitku, a ztratil vědomí.

Probral jsem se v nemocnici na lůžku. Byl jsem po operaci, a z těla mi koukaly

hadičky. Navštívili mě policisté a dlouho se mě vyptávali na průběh celého

napadení. Popsal jsem jim vše tak, jak jsem si to pamatoval.

Když odešli, přijel lékař a sdělil mi, že jsem přišel o jednu ledvinu. Můj stav

nebyl již kritický, i když jsem ležel na jednotce intenzivní péče. Sestřička chtěla

vědět, koho má kontaktovat, ale to jsem nevěděl. Nikoho jiného než manželku,

která mě opustila, jsem neměl.

Zůstal jsem v nemocnici ještě nějaký čas, než mě propustili. Zavolal jsem si taxi

a nechal se odvézt do práce. Zaměstnavatel mi taktně sdělil, že jelikož mé léčení

bude ještě nějakou dobu trvat, tak o mě nestojí. No, zaměstnavatel, pracoval

jsem u něj na živnostenský list. Tak jsem byl bez manželky, i bez práce. Neplatil

jsem nájem, a přišel o byt. Vlastně kvůli své manželce, kterou jsem se vydal

hledat, jsem byl invalida, a k tomu ještě bezdomovec.

Nevěděl jsem, za kým jít. Rodiče jsem už neměl, a do žádného zařízení se mi

nechtělo. Tak jsem zůstal na ulici. Po ránu byla již zima, a já promrzl. Probudil

jsem se na lavičce s velkými bolestmi. Znovu mě odvezli do nemocnice. Viděl

jsem, jak se vznáším nad svým tělem. Ať se lékaři snažili sebevíc, k životu mě už

nepřivedli.