DEVÍTKA PENTAKLŮ

Vždy jsem toužila po princi z pohádky, už jako malá. Nikdy jsem z toho

nevyrostla. Ostatní se mi smáli, že takový chlap neexistuje. Já to ale nevnímala,

a snila dál. Pracovala jsem jako manažerka, peněz jsem měla dostatek, volnou

pracovní dobu, s penězi si těžkou hlavu nedělala. Jen ten princ mi stále chyběl.

Ne, že by se okolo mě chlapy nemotali, ale asi jsem hodně náročná, na každém se

mi něco nelíbilo. Vzít ho k sobě na jednu noc, předtím večeře, kterou vždy platil

ten, s kým jsem strávila večer a noc. Ale to bylo vše.

Až jsem potkala chlapa, do kterého jsem se na první pohled zamilovala. Nebyl

sice mladý, ostatně já taky ne, už mi táhne na 30, jemu mohlo být tak mezi 40 a

50 lety. Ale byl krásně oblečený, žádný ulízaný „kravaťák“, ale měl opravdu

vkus. Na sobě měl modré plísňové džíny, krásně sluníčkově žlutou košili,

sluneční brýle. Na nohou boty „koně“. Zadívala jsem se zasněně na něj, a on to

zpozoroval. Sundal si brýle a podíval se mi do očí. Okamžitě přeskočila jiskra.

Být vedle nás stoh sena, tak jsme ho snad i zapálili. Upustila jsem desky na zem,

sehnula se pro ně, a on mi začal pomáhat. Poděkovala jsem mu a dala se s ním do

řeči.

Pozval mě na oběd, a protože jsem měla hlad, přijala jsem. Jídlo jsem však příliš

nevnímala, sledovala jsem jen jeho. A on mě. Seděli jsme naproti sobě, a povídali

si. Po chvíli zaplatil, a my se rozešli s tím, že se druhý den opět setkáme v oné

restauraci.

Odešla jsem domů, ale nemohla nic dělat. Stále jsem na něj musela myslet.

Pustila jsem si tedy film, ale jeho děj jsem nevnímala. Měla jsem ho stále před

očima. Ani spát jsem pořádně nemohla, celou noc jsem se převalovala.

Ráno jsem zašla za pár klienty, a směřovala si to do restaurace. Zrovna přijel

autem. Bylo krásné, červené, sportovní. Na naše silnice se snad ani nehodilo.

Opět jsme spolu poobědvali. Trvala jsem na tom, že tentokrát zaplatím já, ale on

o tom nechtěl ani slyšet.

Pozval mě k sobě domů, a já přijala. Čekala jsem nějakou luxusní vilu, ale byl

jsem mile překvapena. Žádná vila, ale zámek. Projeli jsme krásnou mosaznou

branou, až dojeli před jeho sídlo. Už na nás čekalo služebnictvo. Jeden ze

sloužících nasedl do jeho auta a odvezl ho pryč, asi do garáže. Rozhlédla jsem se

kolem, na trávě se pásli koně, přivítat ho přišli jeho chrti.

Pozval mě dovnitř, ale já se úžasem nemohla hnout z místa. Přijala jsem jeho

rámě a vešla s ním dovnitř.