DEVÍTKA POHÁRŮ

Chodila jsem na střední školu a připravovala se na svůj maturitní ples. Musela

jsem si koupit spoustu věcí, abych byla krásná. Maminka mi dala kreditní kartu,

ať si nakoupím, co potřebuji.

Zavolala jsem kamarádkám, abych v tom vybírání toho pravého oblečení nebyla

sama. Taky ještě nic na ples neměly, tak jsme se dohodly, že půjdeme společně.

Daly jsme si schůzku na náměstí. Bylo parno, až dusno. Velice těžko se dýchalo.

To nám ale náladu nezkazilo. Vyrazily jsme po obchodech, ale nemohly nic

pěkného sehnat.

Už jsme to chtěly vzdát, když jsme vešly do zapadlé uličky. Na jejím konci byl

malý krámek. Prodavač nevypadal vábně, působil velice zašle. Měl na sobě čisté,

ale odřené hnědé kalhoty, na nohou staré boty, a hnědou košili. Nebyl špinavý,

ale jeho celkový vzhled na nás nepůsobil dobře. Byl neoholený, starší, vrásčitý.

Ani se nám tam moc jít nechtělo. Seděl venku před svým obchodem. Vzhlédl

k nám, ale jen na malou chvíli. Pak se znovu zadíval do země.

Prošly jsme kolem něj, a nahlédly otevřenými dveřmi do obchodu. Obchůdek

vypadal upraveně, bylo tam spousta věcí, ale uspořádaných. V tom jsem zahlédla

ty nejkrásnější šaty na světě. Strčila jsem do kamarádky, která se na ně taky

podívala. I ostatní se dívaly dovnitř, a tak jsme se rozhodly jít dovnitř.

Prodavač, nebo spíš majitel obchodu šel za námi.

Mé kroky vedly k těm nádherným šatům. Prohlížela jsem si je hodnou dobu.

Když jsem se vynadívala, otočila jsem se na prodavače, abych se ho zeptala na

cenu. Řekl mi, že nejsou na prodej. Byla jsem zklamaná, ale chtěla jsem je za

každou cenu. Tak jsem ho začala ukecávat. Byl neoblomný, a já také. Holky se

zatím dívaly na různé zboží, pár věcí si vybraly. Vlastně bylo tam vše, co by se

nám na ples hodilo.

Když jsem viděla, že prodavače neoblomím, pustila jsem se s ním do řeči. Byl

zamlklý, po chvíli mi ale začal vyprávět historii oněch šatů. Měly patřit jeho

dceři, které je koupil před pár lety také na ples. Plesu se však nedožila. Nevím,

jaký osud ji stihl, ale bylo mi do pláče. Nyní jsem pochopila, proč o sebe nedbá.

Chtěla jsem se dozvědět více o jeho dceři, jaká byla, jaký život vedla, jak

studovala. Kupodivu mi o ní začal vyprávět. Byla mladá, krásná, a dobře se

učila. Chtěla jít na vysokou, ale osud tomu chtěl jinak.

V tom zahlédl v mých očích slzy. Podal mi čistý, bílý kapesník s monogramem.

Holky chtěly platit, tak je obsloužil, a požádal je, aby na mě počkaly venku.

Kývla jsem na ně, ať to udělají. Když jsme zůstaly v obchodě sami, řekl mi, že by

si jeho dcera přála, abych je měla. A ty šaty mi dal, žádné peníze nechtěl