Byla jsem mladá a přemýšlela, co se svým životem udělám, a hlavně, kterou školu
bych měla vystudovat, aby se mi v budoucnu dařilo.
Seděla jsem nad přihláškami na školy a nevěděla, co mám vyplnit. Vždy mě
bavilo starat se o zvířata, chtěla jsem být veterinářkou. Ale co když neudělám
vysokou školu? Gymnázium by pro mě bylo poté bezpředmětné. Měla jsem pocit,
že gymnázium je jen jakási přestupní stanice k vysoké škole.
Sice jsem si ho napsala do přihlášky, ale moc se mi nechtělo.
Jako druhou školu jsem si vybrala informační technologii, jelikož úzce souvisí
s kybernetikou a roboti jsou budoucnost. Tomu bych se možná mohla věnovat,
obzory jsou pak velké. Alespoň jsem si to myslela.
Na učiliště jsem jít nechtěla, a ani jsem o něm neuvažovala. Nebyla jsem sice
studijní typ, ale chtěla jsem zkusit něco, co mi pomůže k maturitě.
Přišel den D, kdy se mělo rozhodnout o přijetí, či nepřijetí na obě školy.
Přijímací zkoušky se nedělaly, záleželo tedy na známkách ze základky. Byla
jsem si jistá, že mě vezmou i s těma trojkami, co jsem měla.
Jaké bylo mé zklamání, když jsem otevřela webové stránky škol a ani na jednu
jsem se nedostala. Začala jsem plakat, měla jsem zlost, ale ne na sebe. Cítila jsem
se ukřivděná. To přeci není možné. Chtěla jsem podat odvolání, ale rodiče mi ho
podepsat nechtěli.
Poslali mě na učiliště, abych prý nebyla na pracovním úřadě. Vůbec se mi tam
nechtělo.
Začala jsem tedy chodit na kuchařku. Paradoxem bylo, že mě nikdy vaření
nebavilo, spíš jsem ho brala jako trest. A možná mě tím rodiče opravdu chtěli
potrestat.
Jaké bylo jejich překvapení, když nejhorší známka byla dvojka a já se z kuchyně
nehnula. Měli jsme dobrého mistra, díky němuž jsem si zamilovala nejen kuchyň,
ale také učení samotné.
Také jsem měla možnost podívat se do zahraničí a zkusit připravovat místní
kuchyni. Naučila jsem se tam spoustu věcí, které mi snad v budoucnu budou něco
platné.
Po úspěšném složení zkoušek jsem šla poděkovat rodičům, že mě dali právě na
toto učiliště. Měli pravdu jako vždy. Maminka se rozplakala štěstím.
Vím, že rozhodli za mě, a že toto rozhodnutí bylo jediné správné.
Z nevychovaného klacka se stala rozumná žena. Alespoň v to doufám.
