KRÁL PENTAKLŮ

Seděl jsem ve své kanceláři a nevěděl, kam dřív skočit. Najednou se rozrazili

dveře a stál v nich muž. Byl štíhlý, mladý, plný elánu. Začal mi nabízet

spolupráci, a i když jsem měl hodně práce, rozhodl jsem se mu vyjít vstříc a

vyslechnout ho.

Jeho hovor, nebo spíše monolog, trval hodně dlouho. Měl v hlavě spoustu

nápadů, ale chyběli mu na ně peníze. Ty já jsem měl, ale chyběly mi jeho nápady.

Díval jsem se na něj se zaujetím a poslouchal. Když skončil, podíval se na mě,

jako by ve mně hledal svou spásu. Nevěděl jsem přesně, jestli se mám pustit do

jeho projektů, jestli mu mám pomoci a vlastně tím i sobě.

Dohodli jsme se na další schůzce, kdy mu řeknu, jak jsem se rozhodl.

Odešel a já seděl dlouho na své židli. Díval jsem se na hodiny, jak ubíhal čas.

Nemohl jsem se rozhodnout. Nepotřeboval jsem se rozšiřovat, ale něco mi říkalo,

že když přijmu jeho nabídku, nebudu litovat.

Tak jsem zvedl telefon a zavolal mu. Přišel vzápětí. Posadil se proti mě a v jeho

očích jsem viděl smutek, ale i nadšení, jaké jsem míval já, když jsem byl v jeho

věku. Souhlasil jsem s tím, že mu pomůžu.

Podepsali jsme spolu smlouvu, kterou jsem nechal připravit. Díval jsem se na

jeho podpis a na jeho jméno. Přišlo mi tak zvláštní, a přitom tak důvěrně známé.

Zasnil jsem se. Ach ano, znal jsem ženu toho jména, miloval jsem jí, ale pak jsem

musel pracovně odjet a zdržel jsem se v cizině déle, než jsem chtěl. Od té doby

jsem o ní neslyšel. Zeptal jsem se ho tedy na její jméno, zda jí nezná. Řekl mi, že

tak se jmenuje jeho matka. Nikdy se nevdala, nikdy jeho otce nepřestala milovat.

A že je bez práce, že on jí chce pomoci. Potřeboval jsem sekretářku, tak jsem mu

nabídl obchodní oběd, ať maminku přivede, že bych pro ní možná měl práci.

Přišel jsem do restaurace o půl hodiny dříve. Byl jsem zvědavý, kdo přijde, zda se

známe, či zda je to pouze shoda jmen.

Dorazili o pět minut dříve, než jsme měli dohodnuto. Byla to ona. O tom nebylo

pochyb. Když mě zahlédla, vypadla jí kabelka z ruky. Běžel jsem k ní přes celou

restauraci a pomohl jí kabelku zvednout. Cítil jsem, jak se chvěje. Jako tenkrát,

když jsme byli spolu sami.

V tu chvíli jsem si vzpomněl na mladíkovo datum narození na smlouvě. Nebylo

pochyb. Byl to můj syn. Vzal jsem jí za ruku a zeptal se jí, proč mi to nikdy

neřekla. Řekla mi, že jsem odjel pryč a nevrátil se, proto po mně nepátrala. Ale

věřila, že se jednou setkáme. Ani jeden z nás netušil, že právě náš syn nás

přivede zase zpátky k sobě.