Procházela jsem velkou chodbou, s mečem v ruce, se strachem uvnitř sebe.
Nevěděla jsem, co mě čeká. Na stranách této chodby byla velká zrcadla, a v těch
zrcadlech věci, které nelze ani popsat. Nebyla to strašidla, ani duchové, prostě
věci, které v našem světě neexistují.
Procházela jsem, až jsem přišla do místnosti, ponuré a velké, kde hořelo snad
tisíce svící. Tyto svíce celou místnost osvětlovaly.
Hned vedle velkého okna stál velký trůn s netopýrem v jeho čele. Tento netopýr
držel ve svých pařátech držel velkou černou růži. Na trůně seděla krásný paní,
zahalená do tmavě červených šatů. Na hlavě měla čelenku s rudým srpkem
měsíce.
Pokynula na mě, abych přistoupila blíže. Zpoza ní na mě zaútočila polonahá
dívka, s krásným mečem v ruce. Paní jí však zastavila a pravila, že není třeba
bojovat, neboť přicházím jako host, ne jako nepřítel. Dívka poodstoupila do
pozadí.
Dívala jsem se na tu paní a ona otevřela knihu lemovanou zlatými mincemi.
Jakmile ji otevřela, uviděla jsem svou rodinu a své přátele na fotografiích.
Některé jsem už dlouho neviděla, nebo na ně ve skutečnosti neměla tolik času.
Nechala tuto knihu otevřenou a já se dívala dál. Věděla jsem, že bych si na své
přátelé měla udělat více času. Ale kde ho vzít, když sama ho mám tak málo?
Paní se na mě podívala, a pravila, abych napravila vše, co jsem za poslední roky
neudělala, bych se přestala vymlouvat na nedostatek času. Její poslední věta mě
zaskočila. Řekla mi: Nikdy nevíš, kdy se s přáteli uvidíš naposledy. Udělej si čas
na ně, jako si ho děláš na sebe i na svou práci. Rozuměla jsi?
Řekla jsem, že všechno dobře chápu, všemu rozumím.
Paní spokojeně pokynula a vytáhla další zlaté knihy. Ty ovšem už neotevřela.
Dívala se moudře do mých očích, až se mi z toho točila hlava. Zeptala jsem se jí,
proč mě doprovázejí stále problémy. Podívala se na mě a řekla mi, že všechny
problémy, které se mi dějí a které mám, si sama držím u sebe. Udělej si čas na
sebe i ostatní, řekla mi, a všechny starosti zmizí.
Probudila jsem se celá zpocená, a tento sen mi hodně dní vrtal hlavou, ale hlavně
se mi stále vracel. Už se z toho pomalu stávala noční můra.
