MICHAEL

Evelínka se v noci probudila, a nebylo jí vůbec dobře. Začala přemýšlet o svém životě na tomto světě, a chtělo se jí umřít. Nevěděla jak, ale to v tu chvíli nebylo podstatné.

Posadila se na posteli a zavolala svého anděla strážného.

„Archanděli Michaeli, volám tě. Přijď ke mně a vyslyš mou prosbu.“

Sepjala ruce a zvolala podruhé:

„Archanděli Michaeli, volám tě. Přijď ke mně a vyslyš mou prosbu.“

Zadívala se do temného kouta blízko své postele a zvolala potřetí:

„Archanděli Michaeli, volám tě. Přijď ke mně a vyslyš mou prosbu.“

Náhle se celý pokoj rozjasnil, a vstoupil ten, kterého tak úpěnlivě volala.

„Co si přeješ, maličká?“ zeptal se archanděl.

„Již na tomto světě nechci déle žít, ale jsem moc slabá na to, abych to ukončila sama. Můžeš mi s tím pomoci?“ odpověděla.

Archanděl se zamračil a zakroutil hlavou.

„Nesmíš skončit se svým životem svou vlastní rukou, ani bys na takové věci neměla myslet. Nikdy by ses nedostala k nám, ale byla bys zatracena.“ zlobil se.

„Ale co mám tedy dělat?“zeptala se.

„Svůj úkol znáš. Jdi, a pomáhej potřebným. Na světě je spousta lidí, kteří tě potřebují. Mnozí z nich jsou na tom hůře než ty. Ale to už víš, poznala jsi mnoho bolesti své i cizí. Je na čase věnovat se pomoci naplno, obětovat tomu celý svůj život.“

„Ano.“zašeptala Evelínka.

V ten okamžik archanděl zmizel. Pokoj potemněl, jen na stěně zůstala svatozář, která se změnila ve dvě nuly, které se po chvíli ztratily.

Evelínka věděla, že má věnovat pozornost právě pomoci lidem, bez odkladů.

Znova se položila na lůžko a usnula. Zdál se jí krásný sen o jejím poslání.

Ráno ji probudil zvonek u dveří. Oblékla si župan a šla otevřít. Ve dveřích stála mladá žena, oči měla zalité slzami.

„Udělala byste si na mě čas?“zeptala se s rozpaky, když viděla Evelínku v županu.

Ta ani na okamžik nezaváhala a pozvala mladou ženu dál.

Usadila ji do pokoje a šla udělat čaj. Mezitím se oblékla a spěšně učesala.

Posadila se naproti ženě a vzala do rukou karty. Požádala jí, aby je zamíchala.

Při rozložení karet viděla příběh plný utrpení, smutku a slz. Najednou jí bylo do pláče.

Evelínka se v noci probudila, a nebylo jí vůbec dobře. Začala přemýšlet o svém životě na tomto světě, a chtělo se jí umřít. Nevěděla jak, ale to v tu chvíli nebylo podstatné.

Posadila se na posteli a zavolala svého anděla strážného.

„Archanděli Michaeli, volám tě. Přijď ke mně a vyslyš mou prosbu.“

Sepjala ruce a zvolala podruhé:

„Archanděli Michaeli, volám tě. Přijď ke mně a vyslyš mou prosbu.“

Zadívala se do temného kouta blízko své postele a zvolala potřetí:

„Archanděli Michaeli, volám tě. Přijď ke mně a vyslyš mou prosbu.“

Náhle se celý pokoj rozjasnil, a vstoupil ten, kterého tak úpěnlivě volala.

„Co si přeješ, maličká?“ zeptal se archanděl.

„Již na tomto světě nechci déle žít, ale jsem moc slabá na to, abych to ukončila sama. Můžeš mi s tím pomoci?“ odpověděla.

Archanděl se zamračil a zakroutil hlavou.

„Nesmíš skončit se svým životem svou vlastní rukou, ani bys na takové věci neměla myslet. Nikdy by ses nedostala k nám, ale byla bys zatracena.“ zlobil se.

„Ale co mám tedy dělat?“zeptala se.

„Svůj úkol znáš. Jdi, a pomáhej potřebným. Na světě je spousta lidí, kteří tě potřebují. Mnozí z nich jsou na tom hůře než ty. Ale to už víš, poznala jsi mnoho bolesti své i cizí. Je na čase věnovat se pomoci naplno, obětovat tomu celý svůj život.“

„Ano.“zašeptala Evelínka.

V ten okamžik archanděl zmizel. Pokoj potemněl, jen na stěně zůstala svatozář, která se změnila ve dvě nuly, které se po chvíli ztratily.

Evelínka věděla, že má věnovat pozornost právě pomoci lidem, bez odkladů.

Znova se položila na lůžko a usnula. Zdál se jí krásný sen o jejím poslání.

Ráno ji probudil zvonek u dveří. Oblékla si župan a šla otevřít. Ve dveřích stála mladá žena, oči měla zalité slzami.

„Udělala byste si na mě čas?“zeptala se s rozpaky, když viděla Evelínku v županu.

Ta ani na okamžik nezaváhala a pozvala mladou ženu dál.

Usadila ji do pokoje a šla udělat čaj. Mezitím se oblékla a spěšně učesala.

Posadila se naproti ženě a vzala do rukou karty. Požádala jí, aby je zamíchala.

Při rozložení karet viděla příběh plný utrpení, smutku a slz. Najednou jí bylo do pláče.