OSMIČKA MEČŮ

Byl jsem ženatý, ač ve skutečnosti nejsem, měl jsem ženu a jedno dítě. Své dítě

jsem velmi miloval, ale se svou ženou jsem spokojen nebyl ani trošku.

Vše začalo velkou hádkou, kdy si prosazovala své. Nelíbilo se mi to, a to ani

trošičku. Chtěla mě ovládat, vnucovala mi své názory. Nebyl jsem schopen proti

tomu nic udělat.

Náhle se otevřely dveře a vstoupila starší žena. Měla šedé vlasy svázané do

drdolu, na sobě ošuntělé oblečení strakatých barev, na nohou dřeváky. Má

manželka se s ní okamžitě začala vítat, a hned si stěžovala, že jí nechci nic

dovolit. Byla to lež, cítil jsem se podveden. Pochopil jsem, že je to její matka.

Začala jí chlácholit a hned se do mě pustila. Ve všem viděla jen chybu, začala mi

vyčítat mou práci, která není dostatečně výdělečná, mou lásku k její dceři, která

by mohla být větší, kamarády, kterým dávám přednost, i nepořádek v bytě, který

nejsem schopen uklidit.

Ani jsem se neoblékl, a vyšel do chladného počasí jen v pantoflích a domácím

úboru. To byla jediná cesta, jak těm dvěma uniknout. Věděl jsem, že pokud bych

se oblékal, nikam by mě nepustily. Ani klíče jsem si nevzal.

Zašel jsem za kamarádem, který bydlel na konci ulice. Zazvonil jsem, ale nikdo

neotvíral. Opřel jsem se tedy o zvonek. Po chvíli mi přišel otevřít rozespalý

kamarád. Žil sám, byl svým vlastním pánem. Trošku jsem mu záviděl. No,

trošku, trošku víc. Chtěl jsem být svobodný, jako je on. Ale cítil jsem se hodně

omezovaný, a nemohl s tím nic udělat.

Pustil mě do bytu, který byl vybaven prostě. Obývák s kuchyňským koutem byla

malá, ale přesto útulná. Postel v rohu místnosti byla neustlaná, na stole plný

popelník vajglů, špinavá sklenice od kafe, poházené pánské časopisy. U stolu

stálo křeslo s šedým vzorem, ze kterého narychlo sebral poházené oblečení, abych

si měl kam sednout.

Posadil jsem se tedy do křesla. Nabídl mi pivo, a já neodmítl.

Dlouho jsme si povídali. Stěžoval jsem si na svou manželku i tchýni. Řekl mi, ať

s tím něco udělám, jsem přece chlap, ale dobře se to radí někomu, kdo žije sám.

Po našem rozhovoru jsem si byl jistý, že se musím k celé záležitosti doma nějak

postavit. Rozloučil jsem se s kamarádem, a vyrazil domů.

Zazvonil jsem u dveří, a ani jsem nemusel čekat dlouho, ty dvě fúrie přišly

okamžitě. Popadl jsem tchýni a vytáhl jí ven. Řekl jí, ať si hledí své domácnosti a

nás nechá na pokoji. Vešel jsem do domu a zabouchl jí dveře před nosem. Tloukla

na dveře, ale já dělal, že to neslyším. Pak jsem chtěl začít mluvit s manželkou,

ale to už jsem nestihl, jelikož jsem se probudil.