OSMIČKA PENTAKLŮ

Chtivost, lačnost, touha rychlého zbohatnutí

Byla jsem dospělá, a chtěla mít vše. Žila jsem sama, bez rodiny, bez přátel, bez

stálého zaměstnání, bez peněz. Občas jsem si nějaké peníze vydělala, ale ty se

rychle rozkutálely.

Začala jsem přemýšlet, co dál. Zvedla jsem telefon, a zavolala kartářce. Chtěla

jsem znát svůj osud, ale také jsem se ho trochu bála. No, trochu, to je slabé slovo.

Byla jsem strachy bez sebe. Přijala mě rychle, ještě tento den.

Oblékla jsem se do modrých riflových kalhot, vzala si žluté tričko, tenisky a

vyrazila.

Zazvonila jsem u jejích dveří. Přišla mi otevřít příjemná paní asi kolem 40 let.

Měla na sobě černé kalhoty a černou halenku. Pustila mě dovnitř, kde jsem se

zula. Nabídla mi kávu a čaj, ale nechtěla jsem nic. Abych ji neurazila, řekla jsem

si pouze o vodu. Ta voda mi přišla vhod.

Šli jsme do útulné modré místnosti, která na mě dýchala tajemnem. Sedla jsem si

a začala se potit. Paní kartářka se na mě usmívala a podala mi karty. Zamíchala

jsem je, a ona je rozložila na stůl. Moc pěkných věcí tam neviděla, protože prý

přitahuji negativní energii svým postojem.

Pak se na mě mile podívala, a zeptala se mně, zda jsem nepřemýšlela také o

profesi kartářky. Byla jsem trochu zaskočená. Ne, že by mě to nikdy v minulosti

nenapadlo, ale nějak jsem cítila, že na to nemám. Nebo jsem si to aspoň

namlouvala. Pravdou ale bylo, že jsem vždycky dokázala určité věci vycítit ještě

dřív, než se staly. Tak jsme si o tom začaly povídat.

Nabízela i kurzy výkladu karet, tak jsem se jí na ně zeptala. Byla velmi

vstřícná, popsala mi celý kurz, jak probíhá. Já si to chtěla rozmyslet, ale něco mi

říkalo, že do toho mám jít. Tak jsem se zeptala na cenu, a objednala se na kurz.

Odešla jsem od ní k bankomatu, kde jsem vyzvedla peníze na kurz. Vrátila jsem

se k ní, a nechtěla již déle čekat. Dala mi spoustu materiálu k prostudování a

pozvala mě k sobě zase za týden ve stejnou dobu.

Celý týden jsem se pečlivě připravovala, naučila jsem se mnoho nového a vyrazila

k paní kartářce. Ta mě přivítala, usadila mě ke stolu a mohly jsme začít. Dala mi

první úkol, který jsem zřejmě splnila, soudě podle úsměvu na její tváři. Řekla mi

spoustu věcí, a já poslouchala. Dostala jsem také domácí úkoly.

Rozloučila jsem se s ní, a byla jsem ráda, že jsem se rozhodla pro návštěvu, na

kterou jsem se předtím bála jít.