OSMIČKA POHÁRŮ

Pracoval jsem v jedné firmě, kde jsem většinu své pracovní doby strávil za

stolem, u počítače. Vyřizoval jsem jednu fakturu za druhou. Plnil jsem si své

povinnosti svědomitě, alespoň tak mi to připadalo.

Přišel za mnou nadřízený, přinesl další stoh faktur. Ten den jsem byl unavený,

tak jsem to chtěl nechat na jindy. Obličej mého šéfa mě ale od tohoto záměru

odradil. Tak jsem se do těch faktur pustil.

Po práci jsem šel do baru, abych si trošku spravil náladu. Seděl jsem sám na baru,

a tak mi to vyhovovalo. Po páté whisky jsem začal v duchu probírat svůj život.

Od manželky i dětí jsem odešel už dávno. Děti mi chyběly, vlastně i manželka.

Vždycky věděla, co dělat, všechno zařizovala sama. Já se o nic starat nemusel.

Pak nastal problém v našem vztahu, a já utekl jako malý kluk. I teď se mi chtělo

utéct, od práce a povinností. Cítil jsem, jak mě ta práce stahuje dolů.

Neuspokojovala mě ani trošku. Toužil jsem dělat něco jiného, bylo mi jedno co,

jen ne žádný stereotyp. I trochu toho adrenalinu by mě nevadilo. Přemýšlel jsem,

co jiného bych mohl dělat. Ale ať jsem přemýšlel, jak jsem chtěl, nic mě

nenapadlo. S prací to bylo těžké, byl jsem rád, že mám aspoň nějakou.

Přemýšlel jsem také o tom, že bych začal podnikat. Ale v čem? Jaký obor zvolit?

Díval jsem se na dno prázdné sklenice, když v tom jsem dostal nápad. V mládí

jsem toužil mít velký hotel, kam by se lidé rádi vraceli. Zauvažoval jsem, že bych

si tento sen splnil. Nebylo by to přeci tak těžké. Zaplatil jsem a šel domů.

Druhý den ráno jsem zavolal šéfovi, že mi není dobře, že dnes zůstanu v posteli.

Nelíbilo se mu to, ale akceptoval to. Oblékl jsem se a vyrazil do banky. Jako

úředník jsem měl slušnou výplatu, tak jsem zašel za poradcem, kolik by mi mohli

půjčit. Žádnou nemovitost jsem ale vyhlídnutou neměl, tak jsem nevěděl, kolik

bych chtěl půjčit. Bylo mi ale jasné, že pár desítek miliónů asi ano. Bavili jsme se

o mých úsporách, které byly na nule, a s hrůzou jsem poslouchal, že by mi

nepůjčili ani jeden milion korun.

Odešel jsem poněkud rozladěn. Můj sen mizel v nenávratnu, a já pro to nemohl

nic udělat. Chtělo se mi plakat. Kdybych tak sehnal někoho, kdo by do toho šel se

mnou. Ale nikdo takový mě nenapadl.

A tak jsem zůstal jen pouhým úředníkem, kterého práce otravuje, ale je rád, že

má alespoň nějakou práci a stálý příjem.