PÁŽE HOLÍ

Jednoho dne jsem se probudil, a celý rozesmátý sešel po kruhovém schodišti

z prvního patra do přízemí. V hlavě se mi zračil dobrý plán, aspoň jsem si to

myslel. Vstoupil jsem do kuchyně, kde už seděla máma s mou sestrou. Podívaly se

na mě, na můj rozzářený obličej, a hned se zvědavě ptaly, proč se usmívám.

V hlavě se mi zračil plán, který jakoby si říkal o vyslovení.

„Bude ze mě slavný malíř,“ řekl jsem a posadil se za stůl.

Obě dvě se začaly srdečně smát, jejich smích nebyl k utěšení.

„Nezbláznil ses?“ zeptala se mě máma.

Zavrtěl jsem hlavou. I přes jejich opětovný smích jsem si z toho nic nedělal,

jelikož jsem byl pevně rozhodnutý, že půjdu za svým snem a dotáhnu ho do

konce. Měl jsem v pokoji plno obrazů, ale žádná galerie o ně nestála. Ani to mě

neodradilo v mém plánu stát se slavným malířem.

„Vždyť i Picasso nebyl za svého života uznávaný, dřel nouzi s bídou, a dneska

se jeho obrazy prodávají za miliony,“ nenechal jsem se odradit.

„No jo, ale budeš na tom stejně. Budeš škemrat o kůrku chleba, a po tvojí smrti si

ty tvoje patlaniny možná někdo koupí,“ komentovala sestra.

Vstal jsem, a odešel zpět do svého pokoje. Podíval jsem se na čisté plátno, vzal

do ruky štětec a začal malovat. Štětec mi tancoval v ruce sám, ani jsem nevěděl,

co maluji, a nedalo se to zastavit.

Už se stmívalo, a já stále maloval, a ještě nebyl hotov. Na obraze se rýsoval

obraz andělů a Boha. Bůh seděl uprostřed, na krásné zlaté stolici, na klíně mu

spal malý andílek. Ruka Boží spočívala na nahé přelce andílka, druhá jakoby ho

hladila po žlutých vlasech. Okolo stolice poletovali andělé, staří i mladí, ale

krásní. Všichni měli běloskvoucí křídla, a všichni se dívali na malého, spícího,

andílka. Kolem dokola byl ráj. Stromy sahali až na vrchol obrazu, kde stále

nekončily. Všude bylo plno rozmanitých květin a zvířat, které si lebedili v trávě.

Někteří se k sobě měli, jiní jen odpočívali.

Konečně jsem byl hotov a se svým výtvorem nadmíru spokojen. Ani jsem nevěděl,

že jsem něco takového namaloval, bylo to, jako by mi snad andělé vedli ruku,

jako by chtěli, aby všichni lidé věděli, jak to v Nebi vypadá.

Vzal jsem obraz a šel do galerie, kde mě už mnohokrát odmítli. Nabídli mi za

můj obraz pohádkovou sumu, a já přijal.

Vrátil jsem se domů, vešel do obývacího pokoje a položil před matku šek.

Najednou začala plakat, stala a objala mě.

„Miluju tě, maminko,“ zašeptal jsem.