PÁŽE POHÁRŮ

Byl vlahý letní večer, a já ležel na zádech na louce. Společnost mi dělal můj

věrný pes, jediný můj přítel. Díval jsem se na oblohu, pozoroval hvězdy, které se

začaly objevovat. Měsíc byl v úplňku. Přemýšlel jsem o své lásce, která mě

opustila. Nedokázal jsem se smířit s tím, že už vedle mě není, že ji nemohu držet

v náručí ani jí nemohu říci, co cítím. Vzpomínal jsem na to, jak to bylo krásné,

když zaplňovala můj život. Prožívali jsme krásné chvíle, a během okamžiku vše

zmizelo, a mně se to zdálo jako krásný sen. Byl jsem ochoten udělat cokoliv,

abychom byli opět spolu. Cítil jsem, že i ona mě stále miluje, ale neví, jak by mi to

řekla. Vytvořila si obrannou zeď, která byla nepropustná. I své okolí

přesvědčovala o tom, že ke mně již nic necítí, a málem tomu sama uvěřila.

Nedal jsem se však odradit, a stále ji posílal zprávy, na které nikdy nepřišla

odpověď. Začal jsem pochybovat, zda opravdu existuje Bůh a vesmír, přišlo mi,

jako by se proti mně spikl celý svět. Nevěděl jsem, jak mám se svým životem

naložit. Nechtělo se mi žít v této nejistotě, bez lásky, bez porozumění, bez

pohlazení.

Proto jsem se obrátil na anděly, prosil je tak urputně, že by se nade mnou kámen

ustrnul. Oni však nikoliv. Prosil jsem je, aby se má láska ke mně vrátila. Sliboval

jsem možné i nemožné.

Náhle se otevřelo nebe a sestoupilo 7 andělů. Byli krásní a čistí, jejich energie

sálala a hřála, a v tu chvíli mě zaplavilo nebeské teplo. Najednou jsem věděl, že

přišli, aby mi pomohli. Ujistili mě o časové linii, která stála mezi mnou a mou

vyvolenou. Vyjevili mi obraz, ze kterého jsem usoudil, že to v žádném případě

nemám vzdávat.

V tom obrazu jsem viděl nás dva, mě i mou milovanou. Nejprve jsme byli k sobě

otočeni zády, a mezi námi stála velká propast. Otočili jsme se a dívali se na sebe.

Natahovali jsme k sobě ruce, ale nedosáhli jsme. Bylo to velice beznadějné, cestu

k sobě jsme mohli uskutečnit jedině skokem přes propast, ale byla tak velká, že by

to ani jeden z nás nedokázal. Stáli jsme tam velice dlouho, mnoho dní i nocí. Ze

stromů v dáli začalo padat listí. Byl podzim. Stále jsme se na sebe dívali, a

spojovaly nás stejné myšlenky. Věděli jsme, že musíme skočit, pokud chceme být

spolu, i kdyby to znamenalo naší smrt. A my se konečně rozhodli. Skočili jsme

přes propast, která se najednou zavřela. Doskočili jsme do trávy a rozeběhli se

k sobě. Dlouho jsme se drželi v náručí a líbali se. Pak jsme ruku v ruce odešli

z tohoto začarovaného místa, kde naše mysl viděla pouze propast.