PRAVÁ LÁSKA

Mnozí z Vás se mne ptají na recept na šťastný život. Každému odpovídám, že recept neexistuje, ale jaká je vlastně pravda? Dá se milovat jednoho člověka mnoho let stejnou láskou jako na začátku vztahu? Po 28 letech harmonického vztahu bez hádek mohu říci, že ano. Jak toho však dosáhnout?

Anam Cara je dobrým základem. Potkat svou polovinu duše, nebo o ní požádat andílky či samotného Boha, je tou nejjednodušší cestou. Avšak ke spojení je někdy cesta dlouhá a trnitá, kamenitá. Ale výsledek pak stojí za to. Udržet si lásku je pak lehké. Člověk musí si uvědomit, že nyní jste dva. Na vše, v dobrém i zlém. Dva. Každý z vás má zodpovědnost pouze sám za sebe. Nesete zodpovědnost za sebe, ne za partnera. Pokud jeden z vás ze vztahu vystoupí, pak proto, že vztah není takový, jak si ho představoval, nebo partner není takový. Ani jeden z vás tedy za vztah ani za rozchod nenese zodpovědnost. Jste v tom společně. A společně vše můžete napravit. Zamyslet se nad tím, kde se stala chyba, uvědomit si tuto chybu a napravit ji. 

Základem každého vztahu je důvěra. Je třeba si uvědomit, že partnera nevlastníme. Doprovázíme ho na jeho cestě, stejně jako on nás. Přejeme mu štěstí, pokud se rozhodne udělat něco, co nám se nelíbí, ale pokud to partnera udělá šťastným, je to jeho volba. A tato volba je správná, neboť vede k jeho štěstí. 

Musíme mít víru v náš vztah. Partner není náš majetek, proto ho vlastnit nikdy nemůžeme. Není to pejsek, který poslouchá na slovo. Není to hračka, kterou odložíme, když nemáme náladu a vezmeme si ji, když náladu máme. Je to člověk, který je s námi, protože v tuto chvíli je mu s námi dobře. Musíme věřit a věříme, že nás miluje, stejně jako my milujeme jeho. Tedy, co vysíláme, to přijímáme. Pokud naše láska není sobecká, vztah vydrží. Pokud začne být sobecká, začne se tak chovat i partner, a bohužel, většinou k někomu jinému, než jsme my sami. Pokud si tedy začneme partnera přivlastňovat, nárokovat, je jen malý krůček k tomu, by nás opustil. Nikdo nechce být pod vládou toho druhého, byť je to myšleno jen v dobrém a pro dobro vztahu. Ale toto není pro dobro vztahu, je to jen pro dobro nás samých, a vztahu to ubližuje. Je to, jako bychom vrazili dýku do středu srdce. Srdce, to je náš vztah. A srdce chce tlouct a volně dýchat. 

Dalším základem je nepřehánět to s péčí, či naopak nevěnovat péči žádnou. Pokud se nám partner věnuje, otevírá nám dveře, nosí nám květiny kdykoliv ho napadne, vaří nám kávu, zve nás na místa, kde jsme nikdy nebyli... Taková péče se dá vydržet chvíli, ale jednoho dne se nám to přejí. Začne nám to vadit. Připadáme si jako krásná hračka, však nemáme potřebnou volnost. Na druhou stranu, pokud se nám partner vůbec nevěnuje, sedíme každý v jiné místnosti, a jen se občas setkáme ve dveřích, je to také špatně. Pak necítíme lásku od našeho partnera. Tu samou chybu můžeme dělat my sami. Obě možnosti nejsou ku prospěchu vztahu. V každém vztahu musí být rovnováha. Tedy nechat se opečovávat, zároveň však také opečovávat musíte vy.. Zachovávat právo na samotu a vlastní záliby. Každý člověk potřebuje mít své zájmy, kamarády, místo, kde může přemýšlet nebo jen tak pobývat o samotě. Takovou malou svatyni. 

Dalším základem je komunikace. Nebát se mluvit o čemkoliv. Každý z vás může mít jiný názor, a je třeba nebát se za tento názor postavit. Nebát se najít zlatou střední cestu, pokud řešíme něco zásadního a oba máme jiný názor. Vyslovit svůj názor, ale v žádném případě ho partnerovi nenutit. Pokud nás partner miluje, nedělá mu problém vyslechnout nás, i nechat se vyslechnout. Je třeba povídat o všem. Co se nám líbí, i to, co se nám nelíbí. Pokud se partnerovi na nás nebo vztahu něco nelíbí a dozvíme se to, můžeme na tom pracovat. Pokud partner nemá náladu a zeptáme se, co se děje, a partner použije slůvko NIC, pak je něco v nepořádku. Nelíbí se mu něco, co se nám bojí říci. Ale jaký je důvod tohoto strachu? Není to proto, že by nám to říci nechtěl, ale proto, že bychom to nepřijali. Tak mlčí a postupně se od sebe vzdalujeme, až jednoho dne nemáme si co říci a rozcházíme se. Není to však zbytečné? Proto je komunikace důležitá. Tajemství do vztahu nepatří, strach do vztahu nepatří. Každý člověk chybuje. My i partner. Postupem času již žádnou chybu neuděláme, i tím pracujeme na našem vztahu. Necháváme se vést láskou. Společnou láskou. Je třeba pamatovat, že práce na vztahu je celoživotní.

Posledním základním stavebním kamenem vztahu je podporovat se navzájem ve všem, podporovat myšlenky a sny. Snažit se pomoci naplnit sny toho druhého. I když těmto snům sami nevěříme, pak musíme partnera podporovat. Stejně jako by měl i partner podporovat naše sny a touhy. Někdy i nápad, který vypadá naprosto bláznivě a nesplnitelně, vyjde. Tak proč srážet partnera na kolena, ponižovat ho, že to nedokáže, není lépe ho v tom podpořit? Pokud jeho sen nevyjde, řekne si, že to alespoň zkusil. A že my jsme stáli po jeho boku. Pokud bychom mu tento nápad vymluvili, pak bychom bránili v jeho štěstí. A to je naprosto zbytečné. 

Milovat znamená žít. Žít ve dvou, milovat ve dvou, dělat malé i velké věci ve dvou. Být na vše dva. I když se partnerovi nedaří, stát za ním a podporovat ho. Nestát mu po boku jen ve chvíli, kdy je vše v pořádku, ale i ve chvíli smutku a zmaru. Neboť jednou se karta obrátí a budeme sami rádi, když bude on stát při nás. Jsme dva. Na všechno. Dva.