SEDMIČKA POHÁRŮ

Dostal jsem pracovní příležitost od ženy, která mi nepřipadala ani trochu

přitažlivá. Nebo jsem to alespoň neviděl, jelikož jsem byl šťastně ženatý a měl tři

krásné děti. Tato pracovní příležitost byla sice postavena na vodě, zisky

ohromné, ale musel jsem se o ně trochu postarat.

Dala mi za úkol mapovat okruh možných zákazníků. Tito lidé byli z nejvyšších

kruhů. Měl jsem jim nabízet léky na deprese. Během okamžiku jsem měl mnoho

potencionálních klientů, i když cena za tyto léky byla příliš vysoká.

Dodával jsem jim zboží a vždy obdržel pohádkovou sumu. Takto jsem pracoval

hlavně v noci, netušíc, co vlastně dělám. Odměna, kterou jsem dostával denně,

mnohonásobně převyšovala můj měsíční příjem v minulém zaměstnání.

Až jednou… nedopatřením jsem upustil jedno balení, a jak krabička dopadla na

zem, roztrhla se. V tom jsem uviděl bílý prášek. V tu chvíli mě nenapadlo, co to

je, a volal své „nadřízené“. Ta zachovala chladnou hlavu, řekla, ať předám zboží

bez krabičky. To jsem také udělal.

Pak si mě pozvala „na kobereček“. Přišel jsem do jejího domu, no, domu, spíše

vily, která vypadala honosně již zvenku. Celou vilu i se zahradou lemovaly

vysoké stromy. Brána byla celá černá, a na ní dvě písmena v kruhu.

Vešel jsem do zahrady, kde uviděl dlážděnou cestičku, vedoucí ke kašně a ke

skalce. Díval jsem se, a slyšel štěkot psů. Stála na verandě a držela dva obrovské

psy, tak velkou rasu jsem neviděl. Byla jen v průsvitném župánku, vlasy měla

spuštěné, sahaly ji skoro na zem. Byla překrásná.

V tu chvíli jsem zapomněl na bílý prášek i na svou rodinu. Ne, že by moje

manželka krásná nebyla, ale tohle byla extra třída. Šel jsem za ní do domu jako

omámený. Okamžitě se kolem mě vyrojily služebné, které mě začaly svlékat. Byl

jsem odveden do prostorné koupelny, která byla laděna do blankytně modré

barvy. Služebné mě vykoupaly, osušily a potřely olejem. Poté mě zavedly do

ložnice, kde ležela ona, jak ji pánbůh stvořil. Nenechal jsem se dlouho pobízet.

Milovali jsme se celou noc. Asi mi ale dala nad ránem něco do pití, jelikož jsem

byl jako omámený. Přičítal jsem to probdělé noci, na druhou stranu jsem pracoval

jen v noci.

Ráno, když slunce zalilo celý pokoj, zeptal jsem se, co to bylo za prášek. Ona mi

bez okolků odpověděla. Zhrozil jsem se, že distribuuji tvrdé drogy, a oznámil jí,

že půjdu na policii. Řekla, že klidně můžu, ale že v tom teď lítám také. A navíc

mám drogu v sobě, a komu budou věřit, narkomanovi (i když nejsem), nebo jí,

vážené dámě? V tu chvíli jsem si sundal pomyslné růžové brýle a procitl. Toto

procitnutí však nebylo pro mne dobré.