ŠESTKA PENTAKLŮ

Měla jsem manžela, dvě dospělé dcery a párek krásných papoušků a párek

nezbedných opiček. Chodili jsme je venčit. Občas nás zastavili lidé a chtěli se

s nimi nechat vyfotit. To jsme jim ale nedovolili, jelikož by je to stresovalo. To si

mnoho lidí neuvědomovalo a brali naše odmítnutí jako křivdu.

Nejednou jsme potkali školku, kdy nejen děti, ale i paní učitelky byly vyjevené

z toho, co vidí.

Neváhala jsem, a nabídla jim, že zcela zdarma s papoušky i opičkami přijdeme,

ale že jsou zatím moc mladí na to, aby něco uměli. To zdá se učitelkám nevadilo.

Pozvala si nás jedna mateřská škola a náhle se to rozkřiklo i mezi ostatní, nejen

mateřské školy, ale i základní a střední školy. Dokonce si nás pozval i dětský

domov a domov důchodců.

Byli jsme tomu rádi, vidět dětské úsměvy byla ta největší odměna. Také staří

lidé, za kterými chodily jejich děti jen v den důchodu – jak jinak než pro peníze –

byli šťastni, a jejich často bezzubé úsměvy stály za to.

Brzy se to rozkřiklo a my byli velmi známý. Jen mi bylo líto, že s nimi nemůžeme

v době vánoc, jelikož na ně byla zima.

Kdykoliv jsme přišli do škol, měli naši miláčkové dostatek ovoce i oříšků od

rodičů dětí. A protože rodiče projevili zájem o fotky s našimi miláčky a jejich

dětmi, nebyli jsme proti.

Naši miláčkové si na děti zvykli a nebyl problém, aby chvíli vydrželi v náručí

dětí. Některé děti se jim však očividně nelíbily a z tohoto focení pak nebylo nic.

Manžel se konečně mohl věnovat tomu, co ho bavilo, focení.

Do škol i školek jsme nosili i notebook s tiskárnou určenou výhradně pro fotky. A

tak jsme nechtíc začali vydělávat také na stravu našich miláčků. Vždyť také

jejich jídelníček byl pestrý a nákladný.

Brzy jsme se dostali i do novin a televize, projevili zájem i ostatní školy z celé

republiky. Jelikož jsme za návštěvy nevybírali ani korunu, museli jsme našim

miláčkům zřídit konto, na které posílali lidé, kterým není lhostejný dětský

úsměv, menší i větší příspěvky. Všechny školy jsme i přes to nemohli uspokojit a

tak trpělivě čekali, až na cestu za nimi bude dostatek financí. Někteří žáci,

zejména ze středních škol, se na cestu dokonce složili a poslali tento dar

s prosbou, zda bychom mohli zajet právě k nim.

Moc nás tato setkání bavila a naše miláčky také. O dětech a starých lidech ani

nemluvě.