SVATYNĚ

Existují místa, která nás k sobě přitahují jako magnet. Místa s velkou energií, která volají na nás, kdykoliv projdeme kolem. I budovy mají svou energii, své duchy, nebo jen ducha jednoho. I ten nás k sobě může volat. V tu dobu naskakují nám myšlenky, co toto místo chce nám sdělit. Nejinak tomu bylo i se zahradním domečkem, který mě k sobě lákal.

 Zvenku byl moc krásný, jeho energie sálala do všech směrů. Při vstupu dovnitř cítila jsem mnoho energií. Některé byly velice zmatené, jiné nádherné. Rozhodla jsem se tedy pomoci tomuto domečku. Uvnitř nebyl tak krásný, ale měl své kouzlo. Bylo zapotřebí odnést harampádí, skladované v něm mnoho desítek let. Žádné z těchto věcí nemělo krásnou energii, tudíž nezbývalo, než vše vyhodit. Byla tam směsice všeho, všechno zpuchřelé a zapáchající. Po vynesení všeho nepotřebného se domku očividně ulevilo, jeho energie náhle se pročistila.

 Když byl prázdný, působil velice dobře. Bylo také zapotřebí vynést všechny pavoučky ven a zničit jejich domečky. Pavučiny byly nádherné a mě začaly téct slzy. Taková nádhera. Nic naplat, pavoučci musí si udělat domečky nové.

Seděla jsem ve stínu ořešáku a poslouchala nádherný zpěv ptáků. Letní vánek opíral se do listů a přírodní orchestr krásně ladil mým uším. Jen jsem tam tak seděla a vychutnávala atmosféru. Dva duchové sedli si vedle mě a vyprávěli své příběhy. Jeden z nich postavil i tento domeček a mluvil o každé cihle, plánu, nápadu. Bylo příjemné dozvědět se víc. A já chtěla vědět vše. Toužila jsem pocítit každou kapku potu, která prolila se při stavbě jeho. Poslouchala jsem, jak byl vybaven a pro koho byl postaven. Příběh malé, těžce nemocné holčičky, mě dojal. Bylo to její království, místo, kde povídala si s andílky a kde zapomínala na svou bolest.