psí vs. lidská duše

psí vs. lidská duše

Je krásné pozorovat duše, když se již usídlí v těle. Někdy k nám tak moc nějaká duše chce zpátky, že si vybere i netradiční tělo. Většinou se vtělí psí dušička do tělíčka štěňátka, a člověčí duše do lidského miminka. Otázkou je, zda to jde i obráceně.

Představte si, že Vám zemře blízký člověk, kterého jste velice milovali, a touží se vrátit zase k Vám, ale už to není možné jako duše člověka. S takovým případem jsem se setkala pouze jednou za život, ale asi je to skutečně možné. Většinou se takový pejsek narodí přesně ve stejný den a měsíc, jako se narodil ten, kdo vás opustil, a co je ještě zajímavější, narodí se i ve stejnou hodinu a minutu. Ale je třeba bedlivě zkoumat, zda to je skutečně duše onoho člověka. Někdy se nám zdá, že takový pejsek vyvádí člověčí lumpárny, a přesto může být jen vyslán onou lidskou duší, nemusí to tedy být ten, kdo nás opustil. I to někdy duše zemřelých lidí dělají, když už s námi být nemohou, pošlou zvířecí dušičku, aby se k nám dostala třeba jako štěňátko. Do takovéto duše je dána moudrost oné duše zemřelého člověka, aby nám ho zvířátko připomínalo. Také se může narodit ve stejný den a měsíc, nikoliv však ve stejnou hodinu a minutu. Rozdíl mezi člověčí duší vstoupenou do zvířátka, nebo opravdu zvířecí duší je patrný v jednom jediném aspektu. Pokud je nám posláno takové zvířátko, pak vyvádí většinou lumpárny stejné, jako jsme vyváděli my, jako děti. Pokud však vyvádí stejné lumpárny nebo se chová jako člověk, který nás opustil, pak může jeho duše být právě v tomto zvířátku.

Je velice zajímavé, že to nejde obráceně. Zvířecí dušička nejde nikdy do lidského těla, nebo jsem se s tím ještě nikdy nesetkala. Možná je to tím, že lidská duše je vyspělejší, než zvířecí. Má právo se svobodně rozhodovat, kdežto zvířecí duše tuto možnost nemá. Ta jen přijímá, co do života přichází. Nemusí plánovat, nemusí přemýšlet. Taková dušička má pouze jediný úkol - chránit nás, papat, vyměšovat a spinkat. A to je dost málo na to, aby se inkarnovala do člověka.