restart života

Někdy se zdá, že náš život běží podle nějakého harmonogramu. Je to rozjetý vlak, ze kterého se těžko vystupuje. Možná hodně pracujeme, a zdá se nám, že máme málo času. Ale je to skutečně tak?

Představme si sebe jako auto z půjčovny, a náš čas na tomto světě jako benzín v nádrži. Půjčíme si auto a máme plnou nádrž, kterou je třeba vyčerpat. Nejde ji nijakým způsobem doplnit, musíme ji jen vyprázdnit. Pokud onemocníme, pak máme jen pomalejší auto, nebo naopak rychlejší, záleží na spotřebě našeho benzinu v nádrži, tedy v nás samotných.

Můžeme jet, kam se nám zlíbí, poznávat místa, lidi, přírodu, jet za láskou a za štěstím, nebo jen bezcílně bloumat. K jaké možnosti se přiřadíte vy? Musím přiznat, že i já jsem jen tak bezcílně bloumala, než jsem onemocněla právě touto nemocí. Starala jsem se o lidi, aby došli svého štěstí, a na to své zcela zapomínala. Myslela jsem si, že smysl mého života je dělat radost ostatním a pomáhat jim, že jsem zapomínala na svou rodinu a přátele, i když musím přiznat, že se mnou měli opravdu svatou trpělivost. Pak se to stalo. Onemocněla jsem, a brala jsem to jako běžnou chřipku. Nu což, oklepala jsem se, a ve svém nastavení pokračovala dál. Prostě jsem neuměla říci ne.

Tato nemoc mě ale mnohému naučila. Beru ji jako dar, jako možnost restartovat svůj vlastní život, zvolit si své priority, naučit se správnému využívání svého času. Zastavila jsem se, a to, co jsem kdysi považovala za správné a dobré, najednou mi tak už nepřipadalo. Postupně odcházeli do Nebe lidi, kteří mě milovali, a na které jsem si udělala hodně málo času, protože jsem se věnovala cizím lidem a dosažení jejich štěstí.

Zvolila jsem tedy první možnost, jedu na plný plyn, beru od života, co nabízí a dává. Umím se zastavit, kochat se krásami života, naučila jsem se říkat NE, a to hodně hlasitě. Vždyť hřbitovy jsou plné nepostradatelných lidí, a já se tam ještě nechystám. Nevím, kolik času mi zbývá, kolik benzínu mám ještě ve své vlastní nádrži, ale rozhodně ji hodlám využít, ne jen tak bezcílně bloumat. Vím, že lidé, které miluji, a kteří milují mě, zaslouží si více než trošku mého času, i když mám čas jen půjčený, tak jako každý z nás. A já si tento čas chci užít a natáhnout, jak jen to bude možné. Nepřemýšlím o konci, a možná proto, že vnímám smrt jako součást života, tak mě ještě nečeká.

Tato nemoc tedy není rozhodně ničím špatným, je tu pro naše dobro, je tu proto, abychom se zastavili a věnovali se také sami sobě a těm, které máme rádi. Je to dar, který dostáváme na cestě svým životem, dar života, dar pochopení toho, co v životě děláme špatně. Dar zastavit se, rozhlédnout se, a zhodnotit náš dosavadní život. Dar přehodnotit priority. Dar krásy života, které jsme před tím neměli možnost vidět. Možná s menšími obtížemi, někdy s většími, ale to patří k životu.

Podívejte se sami na sebe, na své blízké, nelitujte ani jednoho okamžiku ve svém životě, ale uchopte svůj život do svých vlastních rukou. Pokud je některý den hůře, další den může být o mnoho lepší. Pokud přijmeme tuto nemoc jako součást nás samých, pak máme nad ní moc my, ne ona nad námi. Je to stejné, jako se strachy. Pokud si strach připustíme, živíme ho, roste a zůstává u nás, ovládá nás. Pokud ho však přijmeme a zamyslíme se nad tím, kdy přišel do našeho života, postupně mizí, až jednoho dne nemá nad námi žádnou moc, a my jsme pány jakékoliv situace. Ne, této nemoci se samozřejmě nezbavíme, ale když ji přijmeme, nepůsobí na nás negativně, a tudíž máme více krásných dnů. A pokud přeci jen nějaký špatný den přijde, je to jen proto, abychom se zastavili, odpočinuli si, vypnuli motor a vyčkali, až se tyto mraky přeženou. Zrušili vše domluvené, a byli jen sami se sebou, se svými blízkými. Jakmile se špatný den přežene, můžeme opět dělat to, co nás naplňuje, nebo co je po nás žádáno.

Přeji vám proto mnoho krásných dnů a co nejméně těch špatných.