sen č. 3

Byla jsem malá holka a všude chodila se svou nejlepší kamarádkou. Ani toto odpoledne to nebylo jinak.

Vždycky jsme zkoušeli různé blbosti, a tentokrát nás napadlo zkoušet vyvolat duchy. Ale nebudu předbíhat...

Venku bylo krásně, sluníčko svítilo a my se rozhodly, že si půjdeme koupit něco dobrého na zub. Koupily jsme si sušenky a limonádu. Dali vše do igelitové tašky a šly na lavičku. Náhle se má kamarádka podívala na oblohu, protože slyšela zvuk vrtulníku. Dívaly jsme se hodnou chvíli za vrtulníkem, a v tom jsem dostala nápad - budeme se dívat na mraky a hádat, co nám který připomíná. Tehdy jsem ještě nevěděla, že je to druh věštění, braly jsme to jako zábavu.

Lehly jsme si za lavičku do trávy, mezi kterou se to jetelem jen hemžilo. Dívaly jsme se na ta oblaka a připomínalo nám to samé hezké věci, jako třeba koně, beránka, srdce. Mně se líbily dva mraky, které mi připomínaly souboj. Horní mrak byl jako jestřáb nebo sokol, a spodní rozzuřený drak chrlící oheň. Jen se do sebe pustit. Řekla jsem jí to a ona odvětila, že tam nic takového nevidí, že by chtěla mít mou fantazii.

Ještě jsme ležely a vzpomínaly na své babičky, které už nežily. A v tu chvíli vznikl nápad s vyvoláváním duchů. Vstaly jsme a šly ke mně, protože u nich by to asi její máti nepochopila.

Vzala jsem ze šuplíku svíčky a zavřely jsme se v malé místnosti bez oken. Sedly jsme si na zem a dohodly se, že naše babičky vyvolávat nebudeme, co kdyby se něco pokazilo a ony by uvízly někde mezi naším a jejich světem.

Nastal problém, kdo by to měl být. Až má kamarádka navrhla, že to bude Božena Němcová, když mohla napsat Babičku, bude jako naše.

Ani jedna jsme s tím neměly problém, tak jsme začaly. Nejdříve jsme si nakreslily spiritistickou tabulku na papír a kamínek bylo to, čím měl náš duch hýbat. Zapálily jsme 4 svíčky, chytly se za ruce a začaly.

Zcepeněly jsme hrůzou, když jsme začaly slyšet divné zvuky. A v tom se rozlétly dveře a vešel můj táta. Krve by se v nás v tu chvíli nedořezal.

Kamarádka musela domů, a mě čekal úklid oné místnosti. Jakmile jsem tam vlezla, přejel mi mráz po zádech. Byla jsem si jistá, že duch je s námi, a že jen tak odejít nehodlá.