sen č. 49

Dostal jsem pracovní příležitost od ženy, která mi nepřipadala ani trochu přitažlivá. Nebo jsem to alespoň neviděl, jelikož jsem byl šťastně ženatý a měl tři krásné děti. Tato pracovní příležitost byla sice postavena na vodě, zisky ohromné, ale musel jsem se o ně trochu postarat.

Dala mi za úkol mapovat okruh možných zákazníků. Tito lidé byli z nejvyšších kruhů. Měl jsem jim nabízet léky na deprese. Během okamžiku jsem měl mnoho potencionálních klientů, i když cena za tyto léky byla příliš vysoká.

Dodával jsem jim zboží a vždy obdržel pohádkovou sumu. Takto jsem pracoval hlavně v noci, netušíc, co vlastně dělám. Odměna, kterou jsem dostával denně, mnohonásobně převyšovala můj měsíční příjem v minulém zaměstnání.

Až jednou... nedopatřením jsem upustil jedno balení, a jak krabička dopadla na zem, roztrhla se. V tom jsem uviděl bílý prášek. V tu chvíli mě nenapadlo, co to je, a volal své "nadřízené". Ta zachovala chladnou hlavu, řekla, ať předám zboží bez krabičky. To jsem také udělal.

Pak si mě pozvala "na kobereček". Přišel jsem do jejího domu, no, domu, spíše vily, která vypadala honosně již zvenku. Celou vilu i se zahradou lemovaly vysoké stromy. Brána byla celá černá, a na ní dvě písmena v kruhu.

Vešel jsem do zahrady, kde uviděl dlážděnou cestičku, vedoucí ke kašně a ke skalce. Díval jsem se, a slyšel štěkot psů. Stála na verandě a držela dva obrovské psy, tak velkou rasu jsem neviděl. Byla jen v průsvitném župánku, vlasy měla spuštěné, sahaly ji skoro na zem. Byla překrásná.

V tu chvíli jsem zapomněl na bílý prášek i na svou rodinu. Ne, že by moje manželka krásná nebyla, ale tohle byla extra třída. Šel jsem za ní do domu jako omámený. Okamžitě se kolem mě vyrojily služebné, které mě začaly svlékat. Byl jsem odveden do prostorné koupelny, která byla laděna do blankytně modré barvy. Služebné mě vykoupaly, osušily a potřely olejem. Poté mě zavedly do ložnice, kde ležela ona, jak ji pánbůh stvořil. Nenechal jsem se dlouho pobízet.

Milovali jsme se celou noc. Asi mi ale dala nad ránem něco do pití, jelikož jsem byl jako omámený. Přičítal jsem to probdělé noci, na druhou stranu jsem pracoval jen v noci.

Ráno, když slunce zalilo celý pokoj, zeptal jsem se, co to bylo za prášek. Ona mi bez okolků odpověděla. Zhrozil jsem se, že distribuuji tvrdé drogy, a oznámil jí, že půjdu na policii. Řekla, že klidně můžu, ale že v tom teď lítám také. A navíc mám drogu v sobě, a komu budou věřit, narkomanovi (i když nejsem), nebo jí, vážené dámě? V tu chvíli jsem si sundal pomyslné růžové brýle a procitl. Toto procitnutí však nebylo pro mne dobré.