sen č. 56

Měl jsem vše, po čem muž může toužit. Krásnou ženu, tři překrásné děti, skvělou práci a slušnou výplatu. Jen na kamarády mi nezbývalo mnoho času. Byl jsem opravdu šťastný, ale asi jsem si svého štěstí nevážil. Jelikož jsem byl často v práci, manželka si našla milence. Dlouho jsem nic netušil, až jednoho dne jsem přišel z práce domů, a byt byl prázdný. Nechápal jsem to. Na stole jsem našel od manželky dopis. Nebyla schopná mi to říci do očí. Sedl jsem si na židli, dal ruce do dlaní a plakal.

Když jsem se trochu uklidnil, zavolal manželce. Telefon však vyzváněl z vedlejšího pokoje. Vydal jsem se jí hledat do ulic. Bloumal jsem křížem krážem městem, ale manželku ani děti nikde neobjevil. Na policii jsem nešel, stejně by mi nepomohli.

Šel jsem tedy domů. Cestou domů mě přepadl chlap jak hora, který měl v ruce nůž, a chtěl peníze. Žádné jsem však u sebe neměl. On byl ale neodbytný, odstrčil jsem ho, a pocítil strašnou bolest na boku. On okamžitě utekl, já se skácel k zemi. Okolo šla žena, která mi zavolala záchranku. Než přijeli, starala se o mě. Slyšel jsem sanitku, a ztratil vědomí.

Probral jsem se v nemocnici na lůžku. Byl jsem po operaci, a z těla mi koukaly hadičky. Navštívili mě policisté a dlouho se mě vyptávali na průběh celého napadení. Popsal jsem jim vše tak, jak jsem si to pamatoval.

Když odešli, přijel lékař a sdělil mi, že jsem přišel o jednu ledvinu. Můj stav nebyl již kritický, i když jsem ležel na jednotce intenzivní péče. Sestřička chtěla vědět, koho má kontaktovat, ale to jsem nevěděl. Nikoho jiného než manželku, která mě opustila, jsem neměl.

Zůstal jsem v nemocnici ještě nějaký čas, než mě propustili. Zavolal jsem si taxi a nechal se odvézt do práce. Zaměstnavatel mi taktně sdělil, že jelikož mé léčení bude ještě nějakou dobu trvat, tak o mě nestojí. No, zaměstnavatel, pracoval jsem u něj na živnostenský list. Tak jsem byl bez manželky, i bez práce. Neplatil jsem nájem, a přišel o byt. Vlastně kvůli své manželce, kterou jsem se vydal hledat, jsem byl invalida, a k tomu ještě bezdomovec.

Nevěděl jsem, za kým jít. Rodiče jsem už neměl, a do žádného zařízení se mi nechtělo. Tak jsem zůstal na ulici. Po ránu byla již zima, a já promrzl. Probudil jsem se na lavičce s velkými bolestmi. Znovu mě odvezli do nemocnice. Viděl jsem, jak se vznáším nad svým tělem. Ať se lékaři snažili sebevíc, k životu mě už nepřivedli.