sen č. 67

Valím si to sto třicítkou po dálnici. Jedu klidně, nikam nespěchám. Jinak bych na to už dávno šlápl. Míjí mě několik osobních aut. Jedno auto mě hodně zaujalo. Měla červenou barvu, až mě skoro oslepila. Za volantem sedí vážně kost. Ani se na mě nepodívá a uhání dál. Jede asi se svými kamarádkami, napadlo mě. A začal jsem mít hříšné myšlenky. Jak hříšné, není důležité, ale najednou jsem jí chtěl dostihnout. Ale auto se nechtělo hnout, jelo pořád stejně rychle, a ona mi ujížděla. I s nimi.

Nechtěl jsem se tím už zabývat, ale nějak mi nešla pořád z hlavy. Něco na ní bylo zvláštního. Něco, co mě na ní přitahovalo. Čím víc jsem na ní myslet, tím víc mi nešla z hlavy. Co to bylo, do mě k ní tak táhlo? Neviděl jsem jí už někde?

Najednou jsem si uvědomil, že jí určitě odněkud znám. Ale odkud? Vůbec jsem si nemohl vzpomenout. Až mi to došlo. Už jednou jsme se setkali, tváří v tvář.

Viděli jsem se na oslavě mého kamaráda. Byla tak sexy a tak k nakousnutí. Jak jsem na to mohl zapomenout?

Jel jsem stále dál a snažil se jí pustit z hlavy. Najednou přede mnou vyskočil obraz, kde byla celá zahalena v červené látce, stejně červené, jako bylo její auto.

Už blázním, řekl jsem si. Z této představy mě vyrušila blikající světla.

Zase nějaká nehoda, to je tak, když lidi jezdí jako blázni, řekl jsem si.

A v tom jsem ji viděl. Zpomalil jsem, byla zahalena krví od hlavy až k patě, jako by byla zahalena do velké, červené látky. To byl ten obraz, který jsem měl před očima. Pomalu jsem zastavil na krajnici a chtěl pomoci. Jí však pomoci již nebylo. Jí, ani těm, kteří s ní v autě seděli.

Sedl jsem si vedle ní a jen se na ní díval. Všiml jsem si, že něco drží v ruce.

Rozevřel jsem jí dlaň a viděl velké, červené srdce. Byl to přívěsek, který jsem kdysi dal své mamince. Policista se mě optal, zda jí znám. Odvětil jsem, že ne, ale že ten přívěsek jsem nechal vyrobit své mamince, a ona ho má teď v ruce.

Hned jsem zvedl telefon a volal domů. Nikdo to nezvedal. Zavolal jsem tedy tátovi, že mi to mamka nebere. Jel se na ní podívat, byl blízko domu. Maminka tam ležela na zemi, byla pořezaná od nože, nehýbala se. Táta jí zavolal sanitku a zjistili, že prodělala infarkt, zrovna, když připravovala oběd. Byl jsem s tátou na telefonu, když v tom jsem se otočil, a ta dívka už žádný přívěsek v ruce neměla. Ptal jsem se po něm, ale nikdo ho nevzal. A v tu chvíli mi to došlo.

Neviděl jsem tu dívku, ale svojí maminku. Možná za mnou přišel její anděl, aby mi to řekl, a nebýt toho přívěsku, nikdy bych domů nezavolal. V tu chvíli jsem věděl, jak je čas velice důležitý. Každá minuta, každá vteřina. A jak moc mám rád své rodiče.