sen č. 78

Seděl jsem ve své kanceláři a nevěděl, kam dřív skočit. Najednou se rozrazily dveře a stál v nich muž. Byl štíhlý, mladý, plný elánu. Začal mi nabízet spolupráci, a i když jsem měl hodně práce, rozhodl jsem se mu vyjít vstříc a vyslechnout ho.

Jeho hovor, nebo spíše monolog, trval hodně dlouho. Měl v hlavě spoustu nápadů, ale chyběli mu na ně peníze. Ty já jsem měl, ale chyběly mi jeho nápady.

Díval jsem se na něj se zaujetím a poslouchal. Když skončil, podíval se na mě, jako by ve mně hledal svou spásu. Nevěděl jsem přesně, jestli se mám pustit do jeho projektů, jestli mu mám pomoci a vlastně tím i sobě.

Dohodli jsme se na další schůzce, kdy mu řeknu, jak jsem se rozhodl.

Odešel a já seděl dlouho na své židli. Díval jsem se na hodiny, jak ubíhal čas.

Nemohl jsem se rozhodnout. Nepotřeboval jsem se rozšiřovat, ale něco mi říkalo, že když přijmu jeho nabídku, nebudu litovat.

Tak jsem zvedl telefon a zavolal mu. Přišel vzápětí. Posadil se proti mně a v jeho očích jsem viděl smutek, ale i nadšení, jaké jsem míval já, když jsem byl v jeho věku. Souhlasil jsem s tím, že mu pomůžu.

Podepsali jsme spolu smlouvu, kterou jsem nechal připravit. Díval jsem se na jeho podpis a na jeho jméno. Přišlo mi tak zvláštní, a přitom tak důvěrně známé.

Zasnil jsem se. Ach ano, znal jsem ženu toho jména, miloval jsem jí, ale pak jsem musel pracovně odjet a zdržel jsem se v cizině déle, než jsem chtěl. Od té doby jsem o ní neslyšel. Zeptal jsem se ho tedy na její jméno, zda jí nezná. Řekl mi, že tak se jmenuje jeho matka. Nikdy se nevdala, nikdy jeho otce nepřestala milovat.

A že je bez práce, že on jí chce pomoci. Potřeboval jsem sekretářku, tak jsem mu nabídl obchodní oběd, ať maminku přivede, že bych pro ní možná měl práci.

Přišel jsem do restaurace o půl hodiny dříve. Byl jsem zvědavý, kdo přijde, zda se známe, či zda je to pouze shoda jmen.

Dorazili o pět minut dříve, než jsme měli dohodnuto. Byla to ona. O tom nebylo pochyb. Když mě zahlédla, vypadla jí kabelka z ruky. Běžel jsem k ní přes celou restauraci a pomohl jí kabelku zvednout. Cítil jsem, jak se chvěje. Jako tenkrát, když jsme byli spolu sami.

V tu chvíli jsem si vzpomněl na mladíkovo datum narození na smlouvě. Nebylo pochyb. Byl to můj syn. Vzal jsem jí za ruku a zeptal se jí, proč mi to nikdy neřekla. Řekla mi, že jsem odjel pryč a nevrátil se, proto po mně nepátrala. Ale věřila, že se jednou setkáme. Ani jeden z nás netušil, že právě náš syn nás přivede zase zpátky k sobě.