povídání o duchách a duších

Jde automatickému písmu naučit? Automatické písmo používá se často při spojení s duchy, neboť tento kanál je velice bezpečný a není tak široký, jako třeba kanál přes spiritistickou tabulku, který má velikou rozsáhlost a dokáže do našeho světa přivolat nejen ducha, se kterým chceme mluvit, ale také mnohem horší spiritistická stvoření.

Automatickému písmu dá se postupem času skutečně naučit, nemusejí se žádat duchové, aby nás to naučili. Člověk, který chce tento kanál využívat, měl by být psychicky naprosto vyrovnaný a měl by umět rozpoznat hranici mezi svými myšlenkami a vhledy od duchů. Tato hranice je velice tenká, a ne každý člověk dokáže odpoutat se od svých vlastních myšlenek. K tomu zpočátku může pomoci meditační techniky na zklidnění duše, na vyčištění myšlenek a otevření tohoto kanálu. Pochopitelně lze automatické písmo krásně využít i pro přijímání rad od andílků, ale u těch jsou mnohem lepší techniky, než je právě automatické písmo. Tedy zůstaneme pouze u duchů.

Někdy se ptáme na otázku a odpověď buď známe, nebo si myslíme, že ji známe, nebo si prostě můžeme podsunout do tohoto příjmu to, co bychom chtěli. Mohou se zde promítat také naše obavy, které se dají krásně překreslit na krásné odpovědi. Na to by si člověk měl dát veliký pozor, a proto jsou meditační techniky podle mě velice důležité. Je třeba dostat se do vědomí alfa, kdy nejsme zcela při vědomí, ale kdy ani nespíme, kdy necháváme plout v hlavě to, co k nám přichází. Naše ruka pak píše sama, aniž bychom tyto myšlenky měli my sami.

Pokud zvládnete meditační techniky, a naučíte se se svou myslí pracovat, pak můžete přistoupit k automatickému písmu. Nespěchejte. Nemusíte zachytit v prvních dnech vůbec nic. Zapalte si bílou svíčku (nebo fialovou), uchopte tužku (nejlépe obyčejnou - ta je ze dřeva a je tam spojení mnohem větší než s propiskou ☺), a dívejte se chvíli do plamene. Pozorujte ho, zkuste se podívat přímo do jeho středu - takto si můžete navodit to správné spojení. Pozvěte ducha, se kterým si chcete promluvit. Oslovte ho jménem, které používal za svého života - můžete i přezdívkou, pokud ji používal více než své jméno. Počkejte. Až bude přítomen, zvětší se vám plamen svíčky. Nedívejte se na papír před sebou, ani na tužku v ruce, zkuste se dívat do středu svíčky a položte mu otázku. Tužku držte kolmo k papíru, jako byste chtěli psát.

Jsou dvě techniky automatického písma - buď se vám povede, aby duch vedl vaší ruku, a to je trošku složitější technika, kterou se časem naučíte, pokud to budete trénovat, nebo ho necháte, aby se s vámi spojil telepaticky, a pak vaše ruka začne psát to, co vám vámi přivolaný duch diktuje. 

Člověk zemře a duše se uvolní do prostoru. Tím jeho cesta teprve začíná.

Nejprve opustí své tělo a dívá se na sebe z výšky, tedy na své pozemské tělo. Po smrti vždy je dobré otevřít okno, aby mohl odejít, jinak dlí v místě svého fyzického skonu, pokud není zavolán nebo odveden.

Vezměme si příklad, kdy člověk zemře a dlouhé dny o jeho smrti nikdo neví. Venku je zima, tak spí při zavřeném okně. Bloudí po bytě nebo po domě, a někdy ani neví, že již nežije. Vidí sice své tělo, ale bere ho jako halucinaci, a místu, kde leží, se vyhýbá. Nedokáže vnímat vůně, tedy své práchnivějící tělo necítí. Tím se ujišťuje, že vlastně nezemřel. Jen nemůže ven, ale musí zůstat v tomto místě. Ale ani to mu většinou nevadí. Nemusí jíst, nemusí pít. Po pár dnech přijdete, otevřete okno, nebo vstoupíte dveřmi, necháte je otevřené, protože ten zápach nemůžete snést, a v tu chvíli může tento prostor duch opustit, a většinou i opustí.

Tak, máme ducha na svobodě, ale zde jeho cesta nekončí. Není žádné světlo, za kterým by mohl jít. Zřetelně vidí anděly - anděla smrti a jeho pomocníky. Ti však nemusí ho vždy odvést. Tak tu máme ducha samotáře, který snaží se spojit buď s ostatními duchy, nebo s těmi (což je častější), které měl za života rád. Pak tedy přichází první spojení s pozůstalými. Většinou s nimi je až do svého pohřbu, kam velice rád odchází. Duchové vůbec mají rádi toto rozloučení. Ještě jsem se nesetkala s duchem, který by nebyl na svém pohřbu přítomen. Většinou sedávají na rakvi, vidí svou fotografii, a teprve tehdy si skutečně uvědomují, že již nejsou mezi živými, že je to vlastně jejich vlastní pohřeb. Velice těžce nesou, pokud pohřeb není zrealizován, protože duchové se rádi při tomto obřadu loučí s každým, kdo se s nimi přicházejí rozloučit.

Nemají moc rádi, když lidé pro ně pláčou, nemají příliš rádi černé oblečení. Možná je to dáno i tím, že kdysi dávno to bylo přesně naopak - na svatbu se odívali lidé do černého a na pohřby chodili zásadně v bílém oblečení. Bílá barva pro duchy znamená očištění, lásku mezi nimi a živými lidmi, naopak černou většinou vnímají jako velice negativní barvu. Není ale duch jako duch. Někteří, kteří milovali černou barvu za života a oblékali se stále do ní, zase odění v černém vnímají jako poctu právě jim. Tedy pokud vydáváme se na pohřeb, měli bychom vědět, jak kterou barvu vnímal duch, když byl ještě člověkem, zda měl ležérní styl oblékání, neměl rád kravaťáky, pak je vhodné toto akceptovat i při posledním rozloučení a obléknout se stejně, jako byste k němu přišli na návštěvu za života.

V této fázi jsou občas duchové také trošku zlí, hodí strašit ty, jež měli rádi a kteří nepřišli se rozloučit, a naopak docházejí za těmi, které milovali a stále milují.

Po obřadu většinou připojí se k hloučku pozůstalých a poslouchají, co si o nich lidé povídají. Pak odcházejí na pohřební hostinu. Tuto fázi duchové vysloveně milují. Velice rádi se pohřební hostiny účastní, snad i proto, že je to taková vzpomínková akce dělaná vlastně pro živé i pro ně. Postupem času se atmosféra zklidní a lidé se baví. Duchové milují zábavu, hudbu, rádi naslouchají, jak o nich ostatní mluví, jaké příběhy si s nimi pamatují. A dokážou se také zasmát společně s ostatními.

Po hostině odcházejí, většinou mezi posledními, aby se vydali za tím člověkem, kterého měli za života nejraději. Ale to už je jiný příběh.

Cestovat v čase se dá pomocí astrálních cest a posílání zpráv do budoucnosti. Proč ale nejde poslat zprávu do minulosti? Lze cestovat do minulosti? To jsou otázky, které mnoho mých klientů trápí.

Cestovat do minulosti pochopitelně možné je. Astrální cestování má mnoho dimenzí, mnoho světů, a minulost do nich také patří. Je třeba si uvědomit, pokud cestujeme do minulosti, cestuje pouze naše duše. Žádná událost se v minulosti nedá měnit, ani navrátit tímto způsobem někomu život nebo změnit typ jeho smrti. Co je mrtvé, zůstává mrtvé. A minulost je něco, co odešlo, vyčpělo, umřelo. Nic v ní není živé. Ano, můžeme do ní cestovat a podívat se na nás samé v určitém časovém období, pokud se motáme v kruhu a nevidíme z něj cesty ven. Můžeme se podívat na chybu, kterou jsme udělali a pochopit svou nynější situaci. Nelze v ní však nic měnit. Jsme tam jako diváci za velkou skleněnou zdí. Kdo tvrdí, že minulost změní při cestě do ní nebo jakýmkoliv jiným způsobem, ten Vám lže. Minulost si můžeme představit třeba jako strouhanku. Víme, že to byla houska, ale tu samou housku, kterou bývala, z ní už nikdy neuděláme. Můžeme ji použít pro novou housku, která bude mít jinou budoucnost než ta předešlá, a jejíž minulost začíná v době, kdy se stvořila. Stejně tak při cestě do minulosti můžeme tvořit svou lepší budoucnost, ale to, co se stalo, už vrátit nemůžeme. A nemůžeme do minulosti poslat nic, ani věc, ani vědomí, ani vzkaz. Žijeme teď a tady, s láskou, radostí i bolestí. Vše je třeba přijmout.

Když čtete tento článek, také již pochází z minulosti. Už před vteřinou to byla minulost. Můžeme ho upravit? Ano, nyní i kdykoliv v budoucnosti. Kdo čte nyní tuto verzi, nemůže toto přenést o pár dní zpět a měnit. Může to změnit teď, něco ubrat, něco připsat, a pokud se tak stane, v příští minutě mohou další lidé číst tento článek poté upravený, ale ten, kdo to četl v minulosti, četl to ve formě staré.

Skutečně mě nežádejte o vstup do minulosti s přáním něco změnit, skutečně to možné není. Co by se stalo, kdyby to skutečně možné bylo? Chod osudu všech lidí na Zemi by se změnil. Každý z nás je součástí jednoho celku zvaného lidstvo. Proto změnil by se osud a život náš všech, a to k horšímu. Vzbuďte mrtvé a smrtí se Vám odvděčí. Minulost je také mrtvá.

Budoucnost je zčásti daná a z části si ji tvoříme sami. Tam se nedá také nic měnit v tomto čase, ale dá se tam poslat zpráva, kterou obdržíte ve chvíli, kdy tato budoucnost nastane. Této zprávě zpravidla hned neporozumíme, ale postupem času Vám bude dávat smysl. Může to být zpráva stará den, nebo třeba půl století. I do budoucnosti tedy dá se cestovat, avšak i toto má svá omezení. Můžeme se podívat do budoucnosti své cesty, Vašeho nastavení. Kupříkladu něco uděláme a to něco bude mít v budoucnu nějaký následek. Ať dobrý nebo špatný. Na tento následek lze se podívat. Pokud to něco ještě neuděláte, zvažujete to udělat, pak tato budoucnost ještě není, neotevřela se. Budoucnost je vždy odrazem naší volby, našeho rozhodnutí. Teprve ve chvíli, kdy člověk něco udělá, začíná tvořit budoucnost tohoto činu i svého života. Budoucnost se tím začne probouzet k životu. 

Jsou strašidelné domy, ale také ty úplně obyčejné, bez sebemenší aktivity. Jak ale poznat, zda máte doma ducha? Malí děti jsou na duchy více vnímaví, stejně jako domácí zvířátka. Zatímco psi tyto duše ve své blízkosti nechtějí, štěkají na ně, většinou je zaženou do jednoho místa, tedy potom poznáte, kde se takový duch nachází. Kočky si zase v jejich blízkosti libují, zdržují se na místech, kde se duchové vyskytují, a tam si volí také své oblíbené místo. Jak ale poznat ducha, když ho nevidíte, necítíte, neslyšíte? Duchové jsou hodně chladní, stejně jako jejich energie. Pokud kolem vás projdou, přeběhne vám mráz po zádech, pokud se někde zastaví, teplota na tomto místě rychle klesá a toto místo se ochlazuje.

Duchové jsou různí – mohou být hodní, zlí, nebo vzteklí. Vzteklí duchové většinou něco chtějí, nebo hlídají místo, kde zemřeli. Pak se mohou projevit, nazýváme je poltergeisty. Mohou pohybovat předměty, aby na sebe upoutali pozornost, pokud se jim vaše přítomnost nelíbí, pak s nimi mohou také házet – tedy může létat nádobí, padat dveře od skříně… Někdy se nejedná o duchy, ale o velké množství negativní energie, to je třeba dobře rozpoznat. Vzteklí duchové většinou zemřeli v místě, kde straší. Nemohou se z tohoto místa hnout, nemohou tedy cestovat s vámi. Pokud se odstěhujete, zůstávají v domě nebo bytě. Tito duchové si můžeme buď naklonit na naši stranu, nebo jim vyklidit prostor. Pokud není potrestán poslední člověk, který za jejich smrt může, nemůžeme je odvést do světla.

Hodní duchové svou aktivitu nemusí nijak ukazovat, tedy mohou žít s námi, aniž bychom o jejich existenci měli nejmenší tušení. S malými dětmi si rádi hrají a povídají. Můžeme je nazývat imaginárními kamarády, ale ve skutečnosti jsou s námi nebo naším dítětem. Nechtějí mu ublížit, touží jen po společnosti. Také citlivější a vnímavější lidé je mohou vidět. Můžete s nimi vést dialog, můžete se dozvědět mnohé o místě, kde žijete, ale také o duchovi samotném. Může vám předávat své zkušenosti.

Čas od času vkládám příběhy lidí, kteří již nejsou mezi námi, a jelikož vás toto velice zajímá, tak mám pro vás další příběh.

Sedím takto v pracovně a věnuji se výkladu, když v tom přede mnou stojí urostlý postarší pán, zcela průhledný, a žádá o slyšení. No, od toho jsem tu, proto také bydlím u hřbitova, na magickém místě, kde se to duchy jen hemží. Jeden duch navíc, no proč ne. Požádám ho tedy, aby se posadil a vyčkal, až se mu budu moci věnovat.

Duch je velice krásný, kolem 60 let, s výraznými kouty na hlavě. Vypadá velice klidně, v ruce drží krásnou hůlku, kterou nemohu nikam zařadit. Hledá někoho, kdo by ho vyslechl, komu by vyprávěl svůj příběh, aby mohl v klidu odejít. A hledá...

Nemá žádné děti, žádnou ženu, i když podle jeho slov měl žen dostatek. Procestoval mnoho zemí, a jeho vyprávění je velice poutavé. Ani se to nedá zpětně vyprávět, o krásách zemí, které navštívil, o lidech, se kterými se setkal. Hltám každé jeho slovo a představuji si tu nádheru, jako bych tam sama byla. Cítím, jak se vše pode mnou houpe, jako bych se plavila na těch všech lodích s ním. Vnímám suchý, teplý vzduch pouští i ruchy velkoměst, procházím s ním pláněmi i vesnicemi plnými obyčejných lidí. Nemusím ani cestovat, a vše mám jako na dlani.

Vypráví o svých pocitech, o dobách, kdy onemocněl a byl vyléčen, o tom, jak spatřil anděla smrti a jak s ním promlouval v posledních dnech svého života. Prožil mnohé, a jediné, co mu kdy chybělo, byla rodina, někdo, kdo by ho vítal po návratu, i když domov nikdy neměl. Jeho domovem byla příroda, střechou nad hlavou nebe plné hvězd. Poslouchám ho, a snad i tiše závidím. Pochopitelně v tom dobrém slova smyslu.

Bratr mu zemřel dávno a on se s ním doposud nesetkal. Tedy vydali jsme se společně hledat jeho bratra. Cesta to byla dlouhá, astrální, až jsme ho objevili v jedné zapadlé vesničce naší republiky. Tedy duši jeho bratra, která se již inkarnovala. Dívali jsme se na muže, který měl život teprve před sebou, jak sedí se svou dívkou, dívají se na televizi a láskyplně se drží za ruce.

Bylo to snad poprvé, co jsem viděla ducháčka plakat. Ducháčkové prožívají různé emoce, ale pláče z nich málokdo. Byl to neuvěřitelně dojemný pohled. Když jsme se vrátili, byl šťastný. Tak dlouho hledal svého bratra, kterého moc dlouho neviděl, odešel z domova a bratra tam nechal. Cítil na jedné ze svých cest, že bratr již nežije, cítil jeho přítomnost, viděl ho ve svých snech. Ale měl svůj vlastní svobodný život, že celých 40 let o sobě vůbec nevěděli. Mrzelo ho, že mu neposlal ani jeden pohled, že odešel bez rozloučení po jedné velké hádce. Ani jeho bratrovi se nepoštěstilo mít děti, tak snad se mu to podaří nyní, v dalším jeho životě.

Nejen staré domy, ale také věci mohou mít svého ducha. Tyto duchové nemohou opustit věc, která se k nim pojí, jsou tam uvězněni, a přesto nejdou vidět, jako jiní duchové. U takového případu byla jsem zcela nedávno, kdy krásné, staré, pentlové hodiny zastavovali se každý den ve stejný čas. Majitelé již chtěli hodiny vyhovit, ale nedalo jim to, a ať je natáhli v kteroukoliv denní i noční dobu, vždy se zastavili na čase 9:19. Tyto hodiny skončily by na smetišti nebo v krbu, i když byly ze vzácného dřeva. Jednoho dne přišla k těmto mladým lidem maminka jednoho z nich, a povídala jim příběh, jak její tatínek, když zemřel, zastavil v tom čase hodiny, a již se nedali rozběhnout. To jim nedalo a obrátili se na mě o pomoc.

Nejprve bylo třeba zjistit, čí hodiny byly, a to nebylo vůbec snadné, neboť koupili je ve starožitnictví, a majitel byl neznámý. Tyto hodiny dlouhý čas putovali od jednoho majitele k druhému. Nezbylo, než vyvolat tohoto ducha na světlo, a propustit ho nejen z jejich domu, ale také z hodin. Byl tam velice zaseknutý, protože ty hodiny byly něco, co miloval nade vše, neboť darovány byly z lásky. Nechtěl se odtamtud vůbec hnout. Bylo třeba vyvolat člověka, který je daroval, aby sám ho odvedl a ujistil, že hodiny nejsou to, co pojilo ty dva, ale že je to láska, kterou prožívali po celý svůj život společně. Bylo to velice dojemné setkání, ale ducha starého pána se nakonec podařilo osvobodit.

Většinou mě nic nevyvede z míry, ani neuvede v úžas, ale to, co jsem dnes zažila, dalo by se zařadit do obou kategorií. Tedy vyvedena z míry jsem byla částečně, ale úžas byl veliký.

Zadání znělo jasně – setkat se s duchem a vytvořit jeho portrét.

Setkání s ducháčkem skutečně proběhlo, ale portrét se nezdařil, nebo spíše jsem byla natolik vyvedena z míry, že nešlo než se na tu nádheru dívat.

Setkání s ducháčky a duchyňkami probíhá většinou standardně, přivolám si je, pokud mi dovolí je namalovat, tak tak učiním, předáme si vzkazy, a ducháček nebo duchyňka odchází.

Nejinak tomu mělo být i tentokrát. Zavolala jsem ducháčka jeho pozemským jménem a skutečně přišel, ale tentokrát nebyl sám. Přinesl jeden vzkaz, který jsem vyřídila, ale na malování nějak nedošlo.

Byl to zvláštní pocit, zavoláte ducháčka a on přijde obklopen andílky. Ve vnějším kruhu 14 andělů, dále do vnitřku kruhu 7 andělů, kdy uvnitř byli zbývajíc 3 andělé a uvnitř všeho se nacházel ducháček. Nad hlavou mu poletovalo v kruhu 5 andělů, tedy bylo vidět jen jeho krásné oči, které jakoby svítili. Ne, nebyl to svit, ale dobrota, která se v očích ukrývala.

Nikdy jsem nic tak nádherného neviděla. Na ducháčky jsem zvyklá, na andílky také, ale na toto se připravit nedá. Ducháček měl klidný a velice příjemný hlas, alespoň pro mé uši příjemný. Z očí mu čišela dobrota, vlídnost a laskavost. I kdyby nemluvil, jeho oči promlouvali. Na to, že odešel velice mlád, měl vyrovnaný pohled, láskyplný. Nemohla jsem se od těch očí vůbec odtrhnout. Museli byste to zažít sami, tu nádheru, ten klid, který toto setkání provázel. Bušilo mi srdce, ale najednou tlukot ustal. Ne, nepřestalo bít, jen bylo srdce mé zklidněno jako mávnutím kouzelného proutku. Všude kolem voněly fialky a levandule. Byla to až omamná vůně.

Ducháček neodešel, jak to dělají ostatní ducháčci, ale by na křídlech odnášen.

Jeho slova byla: "Miluji, věřím. Je třeba plnit si sny, nikdy není pozdě. Cesta ke snu musí být otevřená a radostná."

Tato slova možná pochopí ti, komu tento vzkaz předávám. 

Jsou duchové a duchové. Každý duch je aktivní v jinou dobu, někteří straší nepřetržitě, i když většinou se člověk s duchy setká pouze v noci.

Není na škodu využít kameru, a stačí k tomu i obyčejná wifi kamera. Vždy jsem používala hodně citlivé kamery při lovení duchů, někdy jsem šla bez nich, ale protože se duchové dokážou také dobře skrývat, tak je lepší ji mít s sebou. Nedalo mi to, a koupila jsem si domů také wifi kameru, a dala si ji do pracovny. Nepředpokládala jsem, že i tato "laciná" kamera dokáže něco zachytit. Sice je nezachytí v jejich pravé podobě, přesto je to s ní možné.

A tak začíná velké duchotřesení. Je zajímavé je pozorovat, někteří duchové chodí pouze ve chvíli, kdy spíte nebo v místnosti nejste. Vysvětlení je asi jednoduché: nemají rádi vaši přítomnost, nebo nechtějí dát o sobě tolik vědět. I mezi duchy jsou ducháčkové stydliví, a nestojí o přítomnost lidí, a přesto chtějí být s některými duchy, tedy v jejich společnosti. Nejvíce, kolik mi zachytila kamera duchů současně, je něco přes 50. Pozorovat je, jak dovádí, je skutečně k nezaplacení. V přítomnosti lidí si nedovolí tolik, jako když jsou sami. To se dokážou chovat jako malé děti, které jsou bez dozoru. Většinou nic neničí, ale umí se společně bavit a honit, létají sem a tam, houpají se na lustru nebo všem, co vám visí u stropu.

Je to takové jejich duchotřesení, protože se opravdu spousta věcí jen třese, ale tak, aby se nic neponičilo a ráno jste nezjistili, že k vám přišli na návštěvu.

Málokdy si sednou a povídají si, ale strašně rádi prozkoumávají, co je u vás nového. Nebojí se jít ani k vám do ložnice nebo do míst, kde spíte, ale vždy tak, aby vás nevzbudili, nebo abyste je žádným způsobem nevyháněli.

Domy s přítomnosti duchů jsou většinou chladnější, ale i tito duchové váš dům čas od času opouštějí, většinou po ránu, aby se zase mohli vrátit v nočních hodinách.

Největší aktivitu u nás doma zaznamenávám většinou po 1 hodině ranní, a jejich odchod po páté hodině ranní. I přes den nějací ducháčkové zůstávají, ale těch není tolik, většinou se dají spočítat na prstech jedné ruky. I teď, když toto píšu, dva ducháčkové koukají mi přes rameno. Jsou to mí miláčkové, kteří jsou se mnou už dlouhé roky, a zatím se nechystají odejít. Umí vyprávět krásné příběhy, a já je ráda poslouchám. Dostávám se tak do dob dávno minulých, a těch příběhů je nespočet, a věřím, že jich ještě nespočet bude. 

Je zajímavé pozorovat zvířata, když se setkají s duchy. Měla jsem tu čest být v přítomnosti různých zvířat při čištění domů a bytů, tak o tom také něco málo napíšu z vlastních zkušeností.

Začnu asi psem, kdy Coffyho beru někdy s sebou, když je to vhodné, zvláště do větších nemovitostí, většinou opuštěných majiteli. Dříve jsem brávala i Eríska, ale jak stárne, tak ho vlivu duchů nechci vystavovat.

Tedy pejskové všeobecně, je jedno, jaká rasa to je, všichni pejskové dokážou vycítit i vidět duchy, i když se traduje, že je nevidí, ale pravda to není. Není to jen o cítění, ale i o vidění.

Pejskové často štěkají do jednoho místa, kde se duch zdržuje nejčastěji, a to bez zjevné příčiny. Čím víc zlý duch doma přebývá, tím více nejen štěkají, ale také cení zuby. Tak poznáte, zda vám duch chce ublížit, či nikoliv. Pokud máte doma hodného ducha, jen do místa často štěkají, a to zejména večer nebo v noci. Pokud je to duch rodinný, tedy duch člena vaší rodiny, tak do toho místa jen často koukají. Někteří pejskové, zvláště menší rasy, nebo pejskové, kteří se hodně bojí, reagují zcela jinak, a to tak, že do té místnosti odmítají vstoupit, ať se jedná o dobrého nebo zlého ducha.

Kočičky také dobře reagují na přítomnost duchů, i když těm hodní duchové nevadí, nereagují na ně vůbec. Zlý duchové jim vadí, proto se často ježí, vydávají syčivé zvuky a dívají se přesně do místa, kde se duch nachází.

Hadi reagují po svém, přestávají jíst, když je vezmete z terária ven, tisknou se k vám, nebo naopak se snaží odplazit zpět do terária, do bezpečí. Chřestýši ještě mrskají svým ocáskem, jako při potencionálním nebezpečí. Ale ty u nás chová málokdo.

Hlodavci na duchy nereagují vůbec, ty je nevidí ani neslyší.

Želvy jsou zcela jiná kategorie, ty umí vstřebávat negativní energii, proto pokud máte doma ducha, téměř vždy vám želva onemocní nebo uhyne. A to i přes veškerou vaši péči.

Ostatní druhy, jako gekonci, chameleoni a jim podobní plazi na ně nereagují vůbec nijak. Těm prostě duchové nevadí. Navíc je ani nevidí, ani neslyší.

Pokud se takto vaše zvířátko, ať již máte jakékoliv, nechová, a vy máte přesto pocit, že něco s vámi žije, pak se jedná o vybitý nebo přebitý dům, tedy jedná se pouze o energii, která váš dům obklopuje a prostupuje. Zde tedy neposíláme pryč duchy, ale čistíme celý prostor od těchto energií. 

V létě 2019 jsem trávila s dcerou pár dní na rekreaci. Celkem dvě noci. Rekreační zařízení se nachází těsně vedle starého hřbitova. Slyšela jsem o tomto místě několik příběhů, že v budově straší.( V pokojích se samy zapínají televize, pouští se voda, v mobilu, který zvonil marně jedné slečně, když byla ve sprše, slyšel dotyčný volající divné hlasy, i když mobil nikdo nezvedal ... )

Jsem těmto zvláštním věcem částečně nakloněná, ale snažila jsem se zachovat si racionální myšlení :). ....Hned během první noci se nám ale skutečně rozzářila televize. S dcerou jsme se hned vzbudily a nebyly jsme schopné ničeho jiného, než s překvapením zírat. Po chvilce se dcera vzpamatovala a rychle sáhla po ovladači. Do rána už byl klid. Druhou noc se nám do postele ani moc nechtělo :). V hlavě se nám honily myšlenky, co se bude dít tentokrát. Chtěla jsem preventivně televizi vypojit ze zásuvky, ale bohužel přívodní kabel byl zabudovaný do panelu na zdi, tak to nebylo možné. Dcera nakonec únavou kolem 23 hod usnula. Já jsem kolem půlnoci, po skončení filmu, televizi vypla a také jsem se pokoušela o spánek. Usnula jsem. Přibližně ve stejnou dobu jako předešlou noc mě probudila záře. Nevycházela tentokrát ze zářící obrazovky se "zrněním", ale z pod televize, jakoby ze set top boxu, který byl pod ní.. Obrazovka byla tmavá. Opět jsem byla schopná jen zírat se zatajeným dechem. Nevěřila jsem vlastním očím a hlava nebyla schopná pochopit, co se to děje. Po chvíli záře ustala.

☆ příběh nebyl upraven, pouze bylo vynecháno místo rekreace

V článku - SMRT A DUŠE - jsem psala, jak duše prožívá poslední dny na tomto světě, co vidí v hodině smrti i co jí čeká po smrti. Mám zde však dotaz, proč některé duše zůstávají na tomto světě dlouhou dobu, než mohou projít očistcem a být připraveni na návrat do nového těla. Může člověk za to, jaký je a jaký život prožívá? Může se změnit a tím změnit i nastavení své duše? Nebo je člověku dán život, který žije a nic na tom nezmění? O tom všem je tento článek.

Začínám duší, která se objevuje nejčastěji, tedy duší ochranářskou.

OCHRANÁŘSKÁ DUŠE

ŽIVOT: Za života velice milý a příjemný člověk má tuto duši. Na prvním místě je vždy rodina, kterou chrání. Nedovolí, aby někdo z rodiny trpěl. Pokud někdo z rodiny není šťastný, pak je nešťastná i tato duše. Pokud jsou všichni šťastni, pak je šťastná i tato duše. Ráda udílí rady a tyto rady jsou velice moudré. Žije vlastně životem svých blízkých, a často zapomíná na sebe. Ráda dělá svým blízkým radost - třeba jen maličkostí.

SMRT: I po smrti zůstává v blízkosti těch, které tolik milovala za života. Je smířená se smrtí, ale nechce se vzdálit. Dohlíží na své blízké většinou po dobu jednoho roku, pak odchází s anděly a je připravena na věci příští.

RADA: Takováto duše měla by se více starat i o svůj vlastní život a neupínat se na své nejbližší. Někdy tyto duše zůstávají celý život sami, bez partnera, neboť na něho nemají pro starost o rodinu čas. A každý si zaslouží svou lásku.

HLEDAJÍCÍ DUŠE

ŽIVOT: Dosahuje stále větších cílů, hledá pravdu života a nespokojí se s málem. Snaží se druhým pomáhat s láskou sobě vlastní. Přijímá vše, co jí vchází do života - s láskou a pokorou. V negativních situacích vždy hledá pozitivní, i poučení. Dokáže uznat svou chybu, pokud se jí dopustí. Chyby druhých snadno odpouští.

SMRT: Smrt vítá s otevřenou náručí, ví, že přišel čas odejít. Je smířená se smrtí, vše za života má uzavřeno a může odejít. Tato duše na tomto světě nezůstává, ale odchází s Azraelem záhy po smrti svého pozemského těla.

RADA: Tato duše žije plným životem, proto netřeba dávat doporučení pro tuto duši.

STUDUJÍCÍ DUŠE

ŽIVOT: Za života proniká stále hlouběji do všeho, co není vidět a na co si nelze sáhnout. Stále se něco nového učí. Za života je takovýto člověk silně věřící, a také je mu dopřáno spatřit anděly už za života. Má velice dobrou intuici. Nebojí se otevřeně hovořit o čemkoliv.

SMRT: I tato duše s opuštěním těla opouští tento svět.

RADA: Pro tuto duši netřeba rad, neboť spoléhá se vždy sama na sebe a nechává se vést pouze svou intuicí.

SAMOLIBÁ DUŠE

ŽIVOT: Tento člověk je velice klidný a věří si. Po ničem však netouží, nechce se příliš projevovat, vyčuhovat. Nejlépe je mu o samotě, neboť nesnese kritiku ostatních. Okruh přátel si velice pečlivě vybírá, stýká se jen s těmi, kteří mu pochlebují a někdy skutečně neřeknou, co si o něm myslí.

SMRT: Zůstává na tomto světě, aby viděla svou špatnou stránku a přijala se taková, jaká je. Jejím úkolem je pomoci těm, kterým za života odmítla pomoci, i když jí o to žádali. Zůstává také, aby ochraňovala slabé a ty, kterým je ubližováno.

RADA: Tato dušička měla by se zamyslet nad tím, že život nepřináší jen krásné věci, ale také ty špatné. Měla by se pokusit vyslechnout také záporné názory na ní, a pokusit se změnit se, pokud jí tyto názory ubližují. Měla by mít více odvahy také sama něco dokázat, aby na ní byli ostatní pyšní.

BLOUDÍCÍ DUŠE

ŽIVOT: Nechápe smysl svého života, nechce se rozhodnout sama. Nejde do žádného rizika a nepodnikne nic nového. Má zažitý řád a v tom pokračuje až do své smrti. Nechápe, jak někdo může udělat něco, co mu změní od základu jeho život. Nechápe, jak jiní lidé dokážou ze dne na den změnit svá rozhodnutí nebo zahodit vše, čeho do té doby dosáhli.

SMRT: I po smrti bloudí po tomto světě a učí se, jak správně žít. Dívá se na lidi, které za života tato duše odsuzovala, dívá se do hloubky jejich rozhodnutí.

RADA: Měla by se zamyslet nad tím, co je pro ni skutečně důležité a jít si za svými sny, přes všechny překážky. Poznat i pády, nejen vzestupy, neboť to jí velice posílí. Pak přijme i rozhodnutí ostatních, neboť sama se bude rozhodovat.

TOULAVÁ DUŠE

ŽIVOT: Tento človíček musí stále něco měnit, je spokojen jen na krátkou chvíli. Avšak cení si všeho, co kolem sebe má, jen stereotyp odmítá. Většinou se těmto duším v životě daří, a co se jim nepodaří, o tom velice přemýšlí a jsou schopné si z toho vzít ponaučení a pracovat na sobě. Pracují na sobě neustále, můžou se stěhovat z místa na místo, měnit partnery, zaměstnání, aby docílili těch nejlepších výsledků.

SMRT: Po smrti netoulají se po tomto světě, neboť jak za života hledali stále něco krásnějšího, láká je vidět také něco jiného než pozemský svět. Tedy odcházejí velice brzy z tohoto světa vstříc novým dobrodružstvím.

RADA: Těmto duším by neškodila větší spokojenost v životě. Ne, že by byli nespokojené, ale se spokojeností by žili lepším životem.

CHAMTIVÁ DUŠE

ŽIVOT: Jak název duše napovídá, této duši jde především o její vlastní blaho a zabezpečení. Shromažďuje peníze i majetek, a chce stále více. Čím více má, tím je tato duše více nešťastná. Má srdce z ledu, proto se jí i láska vyhýbá.

SMRT: Po smrti hledá tato duše lásku a vnitřní štěstí. Pokud nedojde uvědomění, že majetek nyní nemá a nemůže mít, zůstává v pozemském světě. Někdy trvá takovéto duši hodně dlouho, než to pochopí.

RADA: Je třeba hledat také lásku a bohatství skrze lásku, neboť není většího bohatství, než skutečná láska. Méně se soustředit sama na sebe, na hmotné statky, a více vyjadřovat lásku.

SVÁZANÁ DUŠE

ŽIVOT: Tato duše může být za života šťastná, i nešťastná. Tyto duše spojuje jediné - milují svůj dům a na ten se také poutají. Někdy odmítají z tohoto domu vycházet, aby se domu nestalo něco zlého. Cítí se v něm v bezpečí a jsou připraveni ho chránit před vším. Zůstávají v něm i po smrti a někdy si ani neuvědomují, že zemřeli.

SMRT: Odmítají tento dům opustit, jsou na něj vázáni. Tuto duši také nepotkáte jinde, než v jejím vlastním domě, který měla za života.

RADA: Vycházet více z domu, nebát se pohrom, které by tento dům mohly postihnout, neupínat se k němu a přijmout ho stejně jako duše přijímá své tělo - tedy na určitý čas.

PŘIPOUTANÁ DUŠE

ŽIVOT: Tato duše je za života na někom závislá. Nejčastěji je to partner, ale může to být také jeden z rodičů. Tato duše bývá nešťastná a má touhu se vymanit, ale nemá odvahu to udělat. Je s ní manipulováno, většinou proti její vůli. Má hodně nízké sebevědomí.

SMRT: Paradoxně i po smrti je spoutaná s tímto člověkem a zůstává v jeho blízkosti až do jeho smrti. Lepí se na něho, a musí pochopit, že je svobodná a může odejít. Tato duše to však většinou odmítá.

RADA: Spoléhat se sama na sebe, brát partnera či jiného člověka, ke kterému se poutá, jako přítele, ne majetek. Láska se nedá přikázat, a takovéto duši je mnohem lépe, pokud pochopí, že ona sama rozhoduje za svůj vlastní život.

ÚTRPNÁ DUŠE

ŽIVOT: Život může mít různý, většinou je tato duše šťastná. Je jí souzeno zemřít při nehodě, většinou při autonehodě. To všechny útrpné duše spojuje.

SMRT: Po smrti zůstává na místě, kde se jí to stalo, aby varovala ostatní před možným nebezpečím. Také velice často nechápe, proč se jí to stalo a žádá vysvětlení.

RADA: Je třeba větší opatrnosti v životě a většímu naslouchání svého vnitřního hlasu.

OBĚTNÍ DUŠE

ŽIVOT: Tato duše chová se v životě velice důvěřivě, proto také stává se obětí násilí. Odchází tedy z tohoto světa rukou jiného člověka.

SMRT: Tato duše zůstává na tomto světě, neboť cítí nespravedlnost ve svém srdci. Čeká, až bude pachatel potrestán, pak může dojít klidu a odejít. Avšak jen za předpokladu, že je její pozemské tělo řádně pohřbeno. Pokud je pachatel usvědčen z jiného činu a tělo této dušičky nebylo nalezeno a pohřbeno, zůstává v tomto světě.

RADA: Nedůvěřovat tolik ostatním, nevidět v nich jen to dobré, ale i to špatné. Tím není řečeno, že by tyto duše neměli důvěřovat nikomu, ale spíš rozeznávat, kdo si jejich důvěru zaslouží a kdo ne.

NEVYSLYŠENÁ DUŠE

ŽIVOT: Takovouto duši mají sebevrazi. Tato duše velice trpí za života a nemá sílu žít dál. Utrpení jí provází téměř od jejího narození, a to i přesto, piokud o ní ostatní lidé s láskou pečují. Tato duše cítí, že sem nepatří, že život pro ní nemá cenu, že by ji bylo lépe jinde.

SMRT: Po smrti většina těchto duší svého činu lituje a chtěli by dostat druhou šanci, ta jim většinou není dána. Tato duše je i po své smrti nešťastná. Zůstává, aby poznala krásy života, poznává stejné situace, ve kterých se ocitla za života a jejím úkolem je pomoci stejně smýšlejícím duším ukázat jim cestu z jejich problémů ven, skrze lásku a poznání své vlastní hodnoty. Teprve pak může odejít z tohoto světa.

RADA: Soustřeďte se více na krásy života, neboť vždy přichází také něco krásného, co vám udělá radost, a proč je třeba tento život skutečně žít.

UBLIŽUJÍCÍ DUŠE

ŽIVOT: Takovýto člověk ubližuje všemu a všem, může docházet také k sebepoškozování. Tato duše není zlá, jen si nemůže pomoci. Chce být za každou cenu velitelem, ale cítí, že jiným způsobem toho nedosáhne, protože je to pro ní namáhavé a zdlouhavé. Také často je to vzdor proti své vlastní rodině, neboť tyto duše ve většině případů neměli milující dětství.

SMRT: Po smrti zůstává, aby napravila, co způsobila a došla odpuštění. Až jí poslední tvoreček odpustí, v té chvíli může opustit tento svět.

RADA: Hledejte v životě jen krásné věci, a poznejte, že vše vás má spíše posílit. Lepší je mít kamarády, kteří vás budou brát takové, jací jste, než si to vynucovat násilím. Odhoďte svůj strach z vlastního života a vlastních problémů.

UVĚZNĚNÁ DUŠE

ŽIVOT: Člověk vydávající se na cestu zločinu, která ho nesmírně láká, má právě tuto duši. Hledá ty nejsnadnější a nejnebezpečnější cesty k dosažení svého štěstí.

SMRT: Tato duše zůstává na tomto světě, na místě nejvyššího smutku, aby pochopila, jak moc lidem za života ublížila. Dostává obtížné úkoly, podobné těm, kterým se za svého života vyhýbala.

RADA: Nemusíte získat nic nepoctivě, vše, co si zasloužíte, přijde za vámi v pravý čas. Učte se a pomáhejte ostatním, vžijte se do role těch, kterým vaše cesta ublížila, a pociťte také jejich ublížení. Pak uvidíte tu správnou cestu, a cesta zločinu to rozhodně není.

Někdy příště si povíme o dalších typech duší.

Jen málo lidí je schopno slyšet duchy, a i ti, kdož je vidí, nemusí mít dar duchy slyšet. A pokud nám chtějí něco říct, tak to udělají po svém. Abyste věděli, co duchové vám chtějí říct, uvedu pár příkladů ze života, se kterými jsem se setkala, když se na mě v tomto obracíte.

Muž, který zemřel, chtěl o tom dát vědět svým dětem. Zemřel ve své ložnici, u své postele. Zemřel klidně. Děti mu volali, ale nedovolali se, a protože byl velice čilý, měli za to, že se jim ozve. Od té noci nešli jim zavřít dveře do ložnice. Ať dělali, co dělali, nedali se zavřít. V ložnici byla nezvyklá zima, i když se topilo. Zavolali mě, a já viděla staršího muže, jak leží vedle postele. No, muže, spíše ducha. Spínal ruce ke svým dětem, ale nemluvil. Popsala jsem jim muže, kterého vidím. Ihned poznali svého otce. Vydali jsme se tedy do jeho domova a našli ho tam vedle postele. Jeho výraz byl klidně, zemřel ve spánku.

Něco vám nefunguje a vy nevíte, kde je problém? Ať hledáte, jak hledáte, problém není možné objevit. Takový příklad jsem řešila zcela nedávno. Po koupání vždy tekla voda ze sprchy, a to i za několik hodin po koupání. V koupelně se objevovala voda na zemi, a bylo tam dost vody. Šlápoty po duchách tam však nebyly. Odtáhli jsme tedy sprchový kout a dívali se, a našli závadu v prasklé hadičce. Pán tedy vyměnil hadičku, a od té doby se již tekoucí voda neobjevila. Opět tam byl duch, který nemluvil, ale ukazoval pod vaničku sprchového koutu.

Takových příkladů bych tedy mohla uvést velké množství, to snad jen na ukázku, abyste věděli, že i nevysvětlitelné má řešení, pokud dobře nasloucháme a vnímáme, co nám duchové chtějí říci.

Toto je zvláštní sorta duchů, tzv. zatracených. Duše sebevrahů nenajdou dlouho klid, někteří nikdy. Mají svůj vlastní úkol a také si nesou utrpení předchozího života. Je to smutný příběh duchů, kteří nezvládli pozemský život a rozhodli se vzít svou smrt do svých rukou.

Svou smrt máme předurčenou, čas máme předurčený. Smrt přirozenou cestou. Tito duchové se však rozhodli jít proti osudu a vlastnímu plamene svíčky, kterou násilím sfoukli a tím se dostali do pasti nespočetných muk. Jejich svíčka je částečně shořelá, částečně celá. Jejich duše nemůže domů, k ostatním duším, a tak zůstává na Zemi. Tito duchové zjevují se vždy po dobu jedné hodiny, v hodině své smrti. Jen tato jedna hodina znamená hodinu osvobození od muk, které zažívají.

Mají za úkol dívat se na své utrpení předchozího života znovu a znovu, přebývají u lidí, kteří se rozhodují ukončit svůj život stejným způsobem. Mají za úkol jim pomáhat a rozmluvit jim to. Je to pro ně velice složitý úkol, neboť takových lidí musí najít 333, po celém světě. Teprve pokud se jim podaří obrátit tyto lidi na víru života, na vážení si svého života, ať je jakýkoliv, mohou odejít domů.

Je složitější tyto duchy očistit od jejich prokletí, avšak ne nemožné. Pokud udělá takovýto duch nějakou záslužnou službu, pak vyrovná se to deseti zachráněným lidem. Tedy pak zbývá vymyslet pro ně takové úkoly, aby mohli odejít domů. 

Duchové sice byli lidmi, ale mají svá pravidla, a vzájemně se nevysírají. Nikdy nepodrazí duch ducha, nepřebere mu žádné místo, nemíchá se do záležitostí jiných duchů. Nezávidí si. Ztrácejí tyto lidské vlastnosti, zůstávají jim jen ty jejich.

Pokud byl člověk zlý, pak i duch je zlý, pokud byl hodný, pak i jako duch je takový. Někdy i hodný duch stává se zlým, ale to jen v případě, že nezapadne mezi ostatní duchy.

Zcela nedávno měla jsem takový případ, kdy za života byl duch namyšlený, zlý, panovačný, a po smrti nechtěli ho duchové mezi sebe přijmout. Rozhodl se tedy terorizovat svou neteř, kterou si vybral jako slabý článek. I když ho posílala pryč, nic nepomohlo. I když se poslal nakonec pryč, vždy si našel cestičku, jak se vrátit a hatit jí všechny její plány. Není snadné zamezit takovému duchovi styk s pozůstalými, zvláště pokud ještě neuplynul rok od smrti jeho těla.

Na jiné duchy nemohl, protože tam skutečně jsou jasná pravidla, která se musí dodržovat. A i duchové mohou se rozhodnout, koho mezi sebe přijmou a koho nikoliv. Smutné je, když takového ducha nepřijmou ani rodiče, tedy teď už také duchové, ani přátelé, které měl za života.

Takový duch cítí se velice osamělý, a pak je mnohem více zlý, než za života. Mnohdy nepomůže ani odpuštění. Takový duch vám může lhát, tvářit se jako váš největší přítel, a nebude to pravda. Jediné, o co takovému duchovi jde, je vaše bolest, psychické problémy. Pokud se zdržuje jen u vás, tak je to lepší varianta, než když se k vám přilepí, stane se inkarnátem, to je pak ještě těžší takového ducha se zbavit.

Hodně z Vás se mě ptá, jak vyčistit dům od duchů a negativní energie. Tak malý návod Vám sem dám, používám ho pouze u sebe doma, jinde samozřejmě volím metody podle situace. Ale toto může vyzkoušet každý sám. Nejen, že se pročistí dům nebo byt od negativní energie, ale také se provoní. Jsou vůně, které duchům zkrátka příliš nevoní, zato andílci je milují. A čím víc andílků doma máte, tím čistější domov získáte.

Začneme trošku větším úklidem. Už jsem několikrát psala o tom, že negativní energie se drží v rozích nábytku, tedy čím kulatější nábytek, tím lepší. Ale je mi jasné, že moderní nábytek je samá ostrá hrana, nebo spíš pravý úhel. Ale zpět k úklidu. Duchové milují prach a nepořádek. Tam se jim dobře daří. Není ale reálné udržet pořádek bez každodenního úklidu. Pokud však nežijete svůj život jen úklidem, nebo i když ano, můžete zkusit tento malý trik na duchy.

Nejprve je třeba utřít všude prach a vytřít. Místo jarové vody nebo vody s desinfekcí si udělejte odvar z křišťálu, rozmarýnu a vody. Převařte konvici vody (většinou stačí 1 litr), a nalijte na 50 g rozmarýnu. To si připravte večer a nechte do rána louhovat. Nezapomeňte tam vložit alespoň jeden křišťál, pokud je pravý, tak se vám s ním nic nestane.

Ráno začněte úklidem, úklid je vhodné nechat na sobotu, kdy mají duchové největší aktivitu. Tento litr rozmarýnové křišťálové vody si rozdělte na počet kbelíků, které použijete na prach a vytírání. Obecně stačí jeden kbelík čisté teplé vody na jednu místnost. Máte-li třeba 5 místností, je třeba si rozmarýnovo-křišťálovou vodu rozdělit na 5 částí. Před použitím ale vyndejte křišťál, opláchněte ho a uložte. Vodu poté sceďte, ať tam nemáte smítka rozmarýnu.

Až budete mít vše uklizeno (nezapomeňte ani na okna a dveře), připravíte si skleničku s rozmarýnem, vodou a solí, kdy dáte lžíci rozmarýnu a lžičku mořské soli. Toto neceďte, ale dejte ke vstupním dveřím (když se k nim postavíte čelem, tak by měla být sklenička umístěna napravo. Skleničku tam nechte 24 hodin a pak můžete vylít do záchodu a spláchnout. A máte hotovo. Pro dokonalou očistu toto můžete opakovat vždy jednou v měsíci. 

Mnozí z vás obracejí se na mě s tématem duše a její cesty do lidského světa. Pokusím se tedy zodpovědět vaše otázky v tomto článku.

Dušička je velice křehké stvoření, pobývající v andělském světě. Denně se tam narodí mnoho dušiček. Každá dušička se poté rozdělí na dvě poloviny, a každá tato polovina vybírá si jedny rodiče, tedy maminku i tatínka. Některá polovina vybere si dříve, jiná později. V tu chvíli, když vybrala si své rodiče, čeká na vhodnou příležitost. Nejprve musí dojít k seznámení těchto dvou lidí, a o to se většinou stará Theliel. Pak dojde k milostnému spojení a teprve pak může dušička sestoupit do tělíčka ještě nenarozeného miminka.

Někdy chce být duše potrestána za svůj minulý život, za to, jak se chovala, pak rodí se do nelásky, zlobila-li v minulém životě hodně, pak utrpení vybrala si v tomto životě. Velmi zlí lidé v minulém životě, tedy jejich duše, nemůže si rodiče vybírat, ale rodí se do nepředstavitelně špatných podmínek.

Téměř každá duše snaží se jít tam, kde to zná. Tedy někdy jsou vaši zesnulí příbuzní právě vašimi dětmi, a chovají se k vám tak, jak jste se za jejich předchozího života chovali vy k nim.

Cesta čekání je někdy hodně dlouhá, někdy nepodaří se andílkům spojit dva lidi v lásce, pak si musí dušička vybírat jiné rodiče. To se sice stává málokdy, ale stává se to. Někdy se tyto vztahy rodičů záhy rozpadají, neboť měli jen za úkol přivést na svět miminko a tím umožnit dušičce příchod na tento svět.

Po svém narození obklopena je dušička andílky až do svých třech let. V této době mohou děti mluvit o imaginárních přátelích, kamarádech. Po skončení těchto tří let lidské mládě zapomíná na vše, co do této doby prožilo. Učí se a vyvíjí, aby i ono pak mohlo hledat svou polovinu duše. Na své cestě potkává mnoho lidí, kteří vstupují do jeho života a opět z něho odchází. Některým nepodaří se za celý život nalézt svou půlku duše, jiným se to však podaří. Spojení těchto dvou lidí je někdy lehké, jindy ho provází mnoho nesnází, slz a utrpení.

Na konci života přichází si pro takovouto dušičku Azrael, aby ji odvedl zpět do říše andělů. Takováto duše má dovoleno navštěvovat své pozůstalé příbuzné po dobu jednoho roku, pak většinou odchází, aby se připravila na svou další pouť. 

Každá dušička čekající v Grimmoliu má svou vlastní energii, i vybraný život na Zemi. Po celý svůj život hledá naplnění svého poslání. V Grimmoliu vybírá si nejen rodiče, ale také tresty. Očišťuje tím svou dušičku. Není smůly v životě člověka, je to jen výběr dušičky Vždy v současném životě řeší to, co nebylo dokončeno v životě minulém. Někdo prožívá nešťastné lásky, neboť hledá tu pravou. Ani když ji najde, nemá zcela vyhráno. Záleží, zda láska je naplněna a uzavřena z minulého života. Pokud ano, tito dva lidé se harmonizují a vzniká láska na celý život. Pokud ne, dochází k rozchodu, aby si oba dva mnohé uvědomili, a cesta zpět poté není tak jednoduchá, je plná slz a marného žití. Teprve, když oba dva dojdou uvědomění a jsou připraveni pro vztah, mohou se vrátit na společnou cestu. Tak je to se vším v životě duší v pozemském světě.

Dítě, a s ním i jeho dušička, rodí se ve chvíli, kdy je dušička usídlena v tělíčku natrvalo. Dítě je darem a volbou dušičky. Tuto volbu nikdo nedokáže změnit, neboť tento výběr je zcela svobodným rozhodnutím každé duše. Pokud není duše ještě připravena, pak zažívají nastávající maminky potraty, zamlklá těhotenství, mimoděložní těhotenství. Někdy je to také tím, že si maminku žádná dušička nevybrala, mnohdy je to ale tím, že dušička prochází přípravou a těhotenství přišlo dříve, než byla naprosto připravená na sestup do tělíčka. Při vstupu do tělíčka může si také vybrat, zda v tomto životě bude holčičkou, nebo chlapečkem. Někdy volí podle přání své nové maminky, a to z důvodu, aby byla s novou maminkou v ještě těsnějším spojení. 

Nejprve tedy začneme příběhem slečny, která tento námět poslala.

Ležím takto v posteli a snažím se usnout. Už se mi to skoro podařilo, když jsem uslyšela ránu, která mi nedala spát. Podívala jsem se na zeď a jedna fotografie byla na zemi. Nevím, co by to mohlo znamenat.

Tomuto fenoménu se říká fotografie smrti. Ten, kdo je na této fotografii, zemřel, nebo zemře. Děje se tak buď v době, kdy duše opouští tělo, nebo do roka a dne zemře, aniž by to ten člověk věděl. Může to být dokonce v době, kdy je člověk zdravý a spokojený, a nic smrti nenasvědčuje.

Druhým fenoménem, kterému se říká fotografie smrti, je fotografie již mrtvé osoby. Tedy někdo zemře, a žijící člověk pořídí fotografii právě zesnulého člověka. Toto by se dělat nemělo po dobu 3 dnů po smrti, neboť tímto způsobem spoutáme duši zemřelého člověka právě s fotografií, tedy nemůže opustit náš svět a nemůže pak dojít k další inkarnaci této duše. Duše je tedy spoutána v této fotografii, a je hodně těžké jí pak osvobodit. Chodí tam, kde je fotografie, pokud ji tedy uložíte do alba, pak přebývá tato duše v blízkosti této fotografie. Někteří lidé věří, že když se fotografie spálí, duše se osvobodí. Ale tak to v žádném případě není. Tím zabijete tuto duši, a zmizí z tohoto světa, jako by nikdy nebyla. Utrpení při pálení fotografie je stejné, jako byste pálili živého člověka, možná větší, protože duše nemá obranný mechanismus jako lidské tělo. Lidské tělo dostává se do šoku, kdy necítí bolest, než se z tohoto šoku zase dostane. Duše však žádný šok neprožívá, tedy utrpení je to skutečně velké, jaké si nedokážeme ani představit.

Jediným možným východiskem a pomocí pro duši pak je najít něco, kam bychom duši přestěhovali, co může opouštět, a není ohraničeno. Většinou toto dělám pak v souvislosti na rodný dům, kam se musím i s fotografií přemístit. Toto je ale záležitost na více hodin, než je duše osvobozena. Pak můžeme přistoupit teprve k vysvobození z tohoto světa, tedy odvodu na druhou stranu.

Grimmolium je chrám určený pro všechny očištěné duše, čekající na cestu do pozemského těla. Je to velký zlatý chrám se spoustou věží, vznášející se mezi Nebem a Zemí. Nachází se na vrcholku světelného paprsku, který spojuje tento chrám se Zemí, aby se duše netoulali a jejich cesta byla volná. Mohou opouštět tento chrám dle libosti, hrát si s anděly, učit se od nich, naslouchat jim. Mají kolem sebe mnoho andělů.

V tomto chrámu nejsou žádné pokoje, je to jeden velký uzavřený prostor s mnoha okny. Tak, jako andělé, i duše umí létat, i když křídla nemají. Žijí pospolu, vypráví si o lidech, jejich život jim byl poodhalen. Je to proto, aby si další duše mohly lépe vybrat své rodiče.

Každé okno míří na jinou stranu, do jiného světadílu i do jiného státu. Duše mají možnost dívat se tedy všude a na výběr mají mnoho rodičů.

Okolí Grimmolia je plné krásných květin, luk, stromu, ale také vůní. Je to proto, by se duším zde líbilo. Některé duše nechtějí však toto místo opustit, protože se jim zde líbí a bojí se života v pozemském těle. Bojí se bolesti, smutku, neboť v Grimmoliu je jen štěstí a láska. Pokud se takové duše dostanou do těla nenarozeného miminka, po narození často pláčou, a to i bez jakéhokoliv důvodu. Takováto miminka potřebují hodně lásky rodičů, potřebují cítit bezpečí.

Duchové nejsou tak zlí, jak se může na první pohled zdát. Mohou se objevovat kdykoliv, avšak jejich hodinou je třetí až čtvrtá hodina ranní, kdy je jejich aktivita největší. Můžeme pozorovat zvýšenou energii právě v této jedné hodině, mnoho lidí se právě v této hodině budí, aniž by znali příčinu. Tato hodina patří duchům, někdy se jen naši příbuzní hlásí k nám. Také v této hodině dochází k jevu, kdy zdají se nám sny o komunikaci se zemřelými příbuznými, nebo přicházejí věštecké sny.

Někdy však probudíme duchy zlé, kdy budíme se s pocitem, že nemůžeme dýchat, vidíme zahalenou postavu v kápi. Pak je třeba zbavit se strachů, které v sobě ukrýváme, neboť přes náš strach a v době spánku mohou tyto bytosti k nám sestoupit.

Jak ale komunikovat s těmi, kteří již nejsou mezi námi? V každém případě přicházejí vždy ve chvíli, kdy pro nás mají poselství, chtějí nám něco sdělit, něco ukázat. Nechodí za námi jen tak z plezíru, ale vždy k návštěvě mají svůj důvod. Proto je dobré jim naslouchat, neboť nechtějí nám ublížit.

Jak se zbavit nočních můr a s tím spojených zlých duchů? V prvé řadě musíte překonat naše strachy, zpracovat to, čeho se bojíme. Než toto zpracujeme, můžeme se chránit během spánku. Dobrým symbolem je lapač snů, který zavěsíme k oknu nebo za svou hlavu na postel. Tím si zajistíme ochranu během snění. Další dobrou ochranou jsou kameny – polodrahokamy. Volíme kameny modré barvy, od světlých po tmavé, jako je angelit, lapis lazuli, chalcedon, případně můžeme zvolit křišťál nebo růženín. Tento kámen vložíme pod polštář, pod matraci nebo postel, ale vždy pod úroveň hlavy. Můžeme také použít 4 malé mističky naplněné mořskou nebo alpskou solí, každou mističku položíme do jednoho rohu postele.

Vyvolávání duchů příliš v této hodině, a vlastně ani v žádné jiné hodině, nedoporučuji. Pokud byste přeci jen tomuto pokušení nemohli odolat, pak je třeba vytvořit velice silný ochranný kruh, kde sice dochází k vyvolání duchů, ale tito duchové do tohoto kruhu za vámi nemohou. Musíte je však opět umět poslat zpět, neboť jakmile z tohoto kruhu vystoupíte, jste zranitelní stejně, jako byste ho nikdy nevytvořili.

Přeji vám jen krásnou komunikaci s duchy a sladké sny.

Čas neúprosně odměřuje naší cestu životem. Od chvíle, kdy se narodíme, máme přesně stanovaný čas na tomto světě. V době našeho narození začíná hořet svíčka našeho života, někdy je malá, jindy zase velká, někdy rovná, jindy zase plná zákrut. Každý máme tu svou svíčku, kterou nám andělé hlídají. Tato svíčka je jen naše, jsou v ní zaznamenány naše kroky, naše bolesti, ale také radosti, lásky a náš duchovní vývoj. Také každý z nás má jinou barvu této svíčky, někteří ji mají jen jednobarevnou, jiní zase vícebarevnou. Jsou na ní naše zastávky, kdy stojíme na místě, ale i naše přání, která jsme ještě nevyslovili, ale v čase svého života vyslovíme. Je krásné pozorovat tyto svíčky, jak někdy plápolají, prskají, jindy klidně hoří.

Svůj život také po většinu času řídíme si sami, padáme a opět se zvedáme, procházíme mnohými zkouškami, abychom se stali silnějšími, opakujeme své chyby, abychom je pochopili a více se jich nedopouštěli. Některé události však máme pevně dané a nic proti nim nesvedeme. Máme dánu lásku, prosperitu, štěstí, ale musíme si k nim dojít. Někdy nám to trvá hodně dlouho, stojí nás to mnoho pochopení, jindy vydáváme se cestou přímou. Misky vah našeho života jsou vyvážené, nemůžeme mít absolutní štěstí nebo absolutní neštěstí.

Když opouštíme tento svět, dáváme těm, na kterých nám záleží, vědět, že již nadešel náš čas. Ať již zastavíme hodiny, zastavíme se u jejich postele, hýbeme předměty nebo jen zaplavíme smutkem jejich srdce. Způsoby jsou různé a každá duše si volí jiný způsob, takový, jaký jí vyhovuje a jaký ti, kdož zůstali zde, pochopí. Pak už nám zbývá jen cesta vzhůru, do světa, kde není bolest, závist, nenávist, kde není zima, kde je klid a pohoda. 

Čím dál více lidiček mě kontaktuje, protože se duchové nějak množí v poslední době. Jsou více aktivní, a výhodou je, že se mohu podívat kamkoliv, aniž bych odešla z domova. Nejinak tomu bylo i dnes v noci, i když jsem byla na více místech, a některé duchy budu s lidičkama ještě řešit, ale tento byl skutečně zlobivý a smutný.

Zvláštní byla jedna věc. Nedokázala jsem ho zprvu zařadit, o jakého ducha se jedná. Byl hodně šedý, ale ne druhou stranu nezdál se být tak zlý, jak se na první pohled tvářil. Jeho výraz byl utahaný, jako by neměl vůbec žádnou radost. Což u hodných duchů nebývá. Ti kypí radostí, jsou rádi za každé setkání, ale tento byl jiný. ¨

Stál přede mnou stařec, ustaraný, a přesto se neklepal, ale jeho postoj byl velice pevný, jako postoj ducha ve středních letech (pokud byste si ho představili jako člověka). Obličej měl samou vrásku, jeho vlasy mu plály, byly prořídlé, šedavé, v očích jako by se mu leskly slzy. Jeho postava byla dosti malá na ducha, asi 130 cm.

Povídali jsme si spolu, a já zjistila, že tu straší už přes 200 let. Tedy ne přímo v tomto domě, ten byl postaven na původním starém hřbitově. Tam také rád přebýval, ale ve chvíli, kdy se začalo stavět, příjemné mu to nebylo. Domy postavené na starých hřbitovech mají velice silnou duchovní energii. Lidé v nich většinou onemocní, nebo se jim přestane dařit. Zvláště, pokud těla pohřbených lidí nebyla správně pohřbena a pojmenována, což se stávalo docela často. Takovéto domy jsou pak branou do našeho světa, je tam tenká linie, a duchové mohou přicházet a odcházet, jak se jim zlíbí. Takovéto duchy nemůžete odvést do světla, protože jsou jakoby pohřbeni v základech domu, tedy ne těla, ale přímo duchové. Jediná cesta, jak je osvobodit, je zjistit jejich jméno, zjistit, kde jsou pohřbeni a zjednat nápravu, tedy správně je pohřbít. Co když je ale duch tak starý, jako byl tento? Jeho tělo už dávno práchniví, pokud se již nerozpadlo, a najít ho není tak jednoduché. A přesvědčit pohřební službu, aby udělala poslední rozloučení někomu, kdo vlastně nemá ani tělo, je někdy nadlidský úkol. Nadlidský, ale ne nemožný. A pokud je nemožný, církevní rozloučení tak nemožné není.

Příběh tohoto ducháčka byl velice pozoruhodný. Lopotil se celý život, aby uživil rodinu. Ale na začátku 19. století to tak jednoduché nebylo, jak by se mohlo zdát. Chudý člověk musel se ohánět, poslouchat, bál se cokoliv udělat, aby si pro něj nepřišli a nepřisoudili mu skutky, které ani nespáchal. Nemohl si být jistý ničím a nikým, nevěřil nikomu. Staral se o sebe a svou rodinu, která ho nakonec zradila. Zemřel osamocený, bez přátel, bez rodiny, v bolestech. To zanechalo na jeho tváři velké jizvy. Když se otočil, jeho záda byly samý šrám. Byl smutný, ale nelitoval svého života. Modlil se za svou smrt a nakonec byl vyslyšen. Zůstal zde na Zemi a hledal lásku a porozumění. Nechtěl nikomu ublížit, ale chápal, že se jeho projevů majitelé domu bojí.

Domluvili jsme se tedy na tom, že se pokusím vypravit mu poslední rozloučení. Slíbil za to, že nebude děsit rodinu, která v domě nyní žije. A já věřím, že svůj slib dodrží. I já svůj slib daný jemu dodržím. 

Říká se, že hřbitov je místo klidu a odpočinku. Vždycky jsem si to myslela. Na jednu stranu jsem měla vždy touhu vidět duchy právě na hřbitově, na druhou stranu jsem se toho strašně bála. Nakonec moje touha zvítězila, a já nevím, jestli to je dobře, nebo špatně.

Chtěla bych to popsat dobře, ale nevím, jestli se mi to povede. No prostě jsme se s kamarádkou domluvily, že půjdeme za našima babičkama, zapálíme jim tam svíčku a řekneme jim, co bysme s nima chtěly probrat. Já měla potíže v lásce a kamarádka zase v práci. Naše babičky nám vždycky dobře poradily.

Tak, jak jsme se domluvily, tak jsme to i udělaly. Vzaly jsem si každá jednu svíčku, a vyrazily jsme. Zapálily jsme každá jednu svíčku. Naštěstí mají urnu naše babičky vedle sebe. Každá z nás jsme řekly, co jsme měly na srdci, a čekaly. Dlouho se nic nedělo. Už jsme chtěly odejít, když v tom se zvednul vítr a pohrával si s našema svíčkama. Nesfoukl je, jen plápolaly ze strany na stranu, až plameny vyskočili snad 30 centimetrů do výšky. My stály jako opařený. V tu chvíli, mezi větrem, nebo jak to nazvat, slyšely jsme hlasy našich babiček. Nechci tady psát, co nám řekly, ale my to udělaly přesně podle nich, a ulevilo se nám. Najednou jsme věděly, jak se máme zachovat a co máme dělat. Byly to rady nad zlato. Nevím, jestli jsme si to jen nepředstavovaly, nebyla to třeba ta davová psychóza, nebo jestli k nám fakt mluvily. Ale je pravda, že tohle řešení neviděla ani jedna z nás, vůbec nás to nenapadlo. Tak to asi naše představy nebyly.

Co se stane, když jedno z těchto dvojčat zemře? Čeká na své dvojče, nebo odchází za světlem? Toto je velice zajímavé spojení.

Už za života mají tendenci cítit jeden druhého, tedy pokud se zraní jedno z dvojčat, pak to cítí i to druhé, a mohou žít každý na jiném konci světa. Pokud mají toto spojení už za života takto propojené, pak dohlíží dvojče duch na to druhé a čeká na něj. Pokud toto spojení nemají, ale dokážou spolu mluvit beze slov, pak dvojče duch může, ale nemusí zůstat u žijícího dvojčete. Pokud toto spojení nemají, pak dvojče duch odchází za světlem v relativně krátké době, tedy po jednom roce svého odchodu.

Zdá se to jednoduché? Tak jednoduché to samozřejmě není. Záleží také na tom, v jakém věku jedno z jednovaječných dvojčat zemře.

Prenatální období je asi nejzajímavější, a zde je spojení obou jednovaječných dvojčat největší. Je to období, kdy jedno miminko se narodí živé a druhé mrtvé, tedy jedno z nich zemře již v bříšku maminky. Tam je spojení skutečně největší, a je zajímavé, že dušička zemřelého dítěte spojí se s dušičkou žijícího dítěte. Tedy narozené dítě má pak dušičky dvě, pokud dušička zemřelého dítěte nevypudí dušičku z živého plodu, což se také stává. Nebo dušička zemřelého dítěte odchází z lůna své maminky a čeká na zrod svého dvojčete.

V prvním případě, kdy se spojí dušičky v jednom tělíčku - toto děťátko je vlastně jako dr. Jekyll a mr. Hyde. Chvíli by vás snědlo láskou, v druhé chvíli nevíte, co vlastně udělá. Dušičky u jednovaječných dvojčat jsou rozdílné, jejich povahy bývají rozdílné, a toto máte pak v jednom jediném dítěti.

V druhém případě, kdy vypudí dušička zemřelého dítěte dušičku žijícího dítěte, tak druhá odchází zpět do Grimmolia ihned, opouští tělo maminky a nezůstává v lidském světě. Stává se z ní velice bolestí naplněná dušička, proto je jí dovoleno odejít okamžitě.

Ve třetím případě, kdy dušička zemřelého dítěte odejde z lůna své maminky, čeká, až se druhé dvojče narodí, a zůstává s ním po celý jeho život.

Dětská a dospívající duše - pokud zemře jedno z dvojčat v dětském věku, často si hraje se svým živým dvojčetem, navštěvuje ho a zůstává v jeho blízkosti až do jeho dospělosti, sleduje jeho vývoj, pak odchází. Pokud zemře jedno z dvojčat v dospívajícím věku, většinou se zdrží po dobu 1 roku, a pak odchází.

Dospělá duše - zde již záleží na napojení těchto dvojčat. Pokud mají velice dobré vztahy i v dospělosti, duše zůstává, aby na své dvojče dohlížela, a to až do konce života tohoto dvojčete. Nechce bez něj být, nechce bez něj odejít. Je tam velice úzké spojení, a pokud by odešla, tak by se žijící dvojče cítilo velice prázdné, nenaplněné, jeho tělo by začalo chátrat, a takovýto člověk by šel brzy za svým dvojčetem. Pokud však nemají tyto dvojčata dobrý vztah v dospělosti, duše odchází a nezůstává se svým dvojčetem. 

Kóma je takový zvláštní stav, kdy tělo stávkuje, ale duše zdánlivě zůstává. Ale jak to je ve skutečnosti?

Každá duše může astrálně cestovat, o tom žádná. Když se duše dostane mimo tělo, ať již ve spánku, při nehodě, nebo při jiné traumatizující události, nemusí se vždy bezpečně vrátit do těla. Když je tělo dlouhou dobu bez duše, pak dochází ke kómatu.

Může to trvat dlouho, než se duše vrátí. Říká se, že člověk v kómatu vše slyší, je dobré na něj mluvit. Skutečně je to tak, ale ne, že by slyšelo tělo, ale duše pohybuje se v blízkosti těla, aby se mohla vrátit zpět, a skutečně slyší vše, co k člověku promlouváte. Když se člověk probudí, je zmatený, a většinou se musí učit to, co již uměl a zapomněl. Duše jsou prostě takové, často zapomínají i na svůj pozemský svět, ale to musí být duše dlouho z těla ven. Vědí, kdo jsou, ale neumí se třeba najíst, musí se učit znovu používat nohy...

Jiná situace nastává, pokud si člověk vůbec po probuzení z kómatu nepamatuje, kdo je, myslí si, že je někdo jiný, své blízké nepoznává. I toto se může stát, pak není to duše, která obývala kdysi toto tělo a vrátila se zpět, ale vstoupila do člověka zcela jiná duše, která toužila po návratu. I toto se může stát, pokud má tato duše někomu pomoci. Není to nikdy tak, že by jinou duši vystrnadila z těla ven, aby do těla mohla vstoupit, spíše se předchozí duše smířila se smrtí těla, nebo prostě se vracet nechtěla, tak toho využije duše, která má lidem co nabídnout. 

Docela mě baví vždy, když mi někdo volá se slovy: prý jste lovec duchů, máme problém ☺.

Upřímně si neumím představit, jak někdo loví nepolapitelné. Duchové se nedají lovit, natož ulovit. Je to duše člověka, energie, která tu po nás zbude, a to se prostě ulovit nedá. Ovšem nejsou to jen duchové, co brázdí domy a byty, jsou to také jiné entity, a s těmi není tak lehké pořízení, jak by se mohlo zdát. S duchy si můžete promluvit, vysvětlit jim, proč se jich majitelé domů či bytů bojí a vyslechnout si je, proč tam straší. Pokud jde jen o kroky, různé zvuky, dýchání, to je to nejmenší. Jsou mnohem zlověstnější duchové, vzteklí. Kde se ale vztek v nich bere? Někdy nedokážou se smířit se svých nadzemním stavem, někdy však chováme se tak, jak si oni nepřejí. Zrovna nedávno jsem byla v jednom domě, ve které byla rodina duchů, žádná jiná entita. Dům koupili mladí lidé, kteří si ho chtěli přetvořit k obrazu svému. A to se rodince duchů vůbec nelíbilo. Tato rodinka duchů si tento dům postavila svými silami, za pomoci kamarádů, dala do něj pot, občas i krev, když se zranili při stavbě, slzy, když jim něco nešlo tak, jak si představovali. Byl to jejich domov, zemřeli tam, a nyní nechtěli se dívat, jak jejich dílo a hnízdečko někdo ničí. Také neznali představu přestavby těchto mladých lidí, tedy byl to rozhovor vskutku zvláštní, alespoň pro mladý pár. Nechtěli dělat velké změny, ale to rodina duchů neviděla. Stačilo, že si pozvali projektanta, aby jim jejich představu namaloval, a byl oheň na střeše. Mladým ani tak nevadilo, že tam nějací duchové jsou, spíše to, jak se projevují. Tedy sedli jsme si, předali rodince duchů představy toho mladého páru, vyslechli námitky, a nakonec došlo ke shodě, aby byly obě strany spokojené. Mladí čekají miminko, tak už kvůli tomu chtěli mít doma klid. Požehnaný stav mladé paní duchové přijali velice kladně. Nakonec dostali výměnek (duchové samozřejmě), který je jen jejich, dvě místnosti, což představovalo jedno křídlo domu, a v druhém se domluvili na určitých úpravách právě kvůli tomu maličkému, co se brzy narodí.

Tak to nakonec dopadlo velice dobře, k žádnému vymítání nedošlo, a mírná přestavba se nakonec zanedlouho bude konat tak, jak se domluvili. Někdy stačí jen domluva, která je účinnější než samotné čištění. Stejně, jako je dobré komunikovat s lidmi, je dobré komunikovat i s duchy, aby byl klid a mohlo dojít k dobrému spolužití a nepřekážení si navzájem.

Někdy to tak lehce pochopitelně nejde, někdy je duch zatvrzelý, odmítá se přizpůsobit, nikoho cizího v domě nechce. A pak je na čase, aby odešel. Ale o tom někdy příště.

Mít plný dům duchů je občas zábava, občas to stojí pěkné nervy, zvláště pokud oni něco chtějí jinak. Tak třeba naše koupelna byla opravdu velice hektická po celou cestu, kdy jsme jí nechali rekonstruovat.

Bourat se začalo v březnu 2020 a rekonstrukce byla zdárně dokončena v polovině ledna 2021. Na rekonstrukci není asi nic složitého, ale když vám odpadá jedna firma za druhou, tak to už je co říct. A pochopitelně to stojí hodně penízků, protože víte, že je to práce duchů, tak prostě zaplatíte i to, co se nakonec zbourá. Až pátá firma to dokázala dotáhnout do konce, i když domluva s duchy nebyla vůbec jednoduchá. Bouralo se a stavělo, aby se zase bouralo a zase stavělo. U jednoho klienta jsme toto řešili také, ale tam byla domluva postupem času dobrá, tam duchové chápali, co se bude dít. Ale mí duchové to prostě nechápali. Napřed se muselo vše projednat s duchem projektanta, který náš dům navrhl. Opravdu za života velice chytrý člověk. Vysvětlit mu rekonstrukci, která se mu vůbec nelíbila, bylo opravdu nad lidské síly. A pak také duchové řemeslníci, kteří náš dům postavili. To byla teprve zábava. Pochopitelně bydlení u hřbitova má také své kladné stránky, třeba mnoho duchů diváků.

Někteří řemeslníci u nás nemohli popadnout dech, bolela je šíleně hlava, padalo jim vše z rukou, ale jen v koupelně. Někteří museli úplně odejít, někteří byli odolnější. Ale už je vše za námi, ale cesta to nebyla jednoduchá.

Domluvili jsme se na jediném - ráz koupelny bude jako z hradních komnat, starobylý. To byl první kámen úrazu. Já měla svou vlastní vizi, duchové měli zase tu svou. Naštěstí se nikdo nezranil, když dávali duchové najevo, že se jim to nelíbí.

Tak se začalo pěkně z gruntu, začali se oklepávat stěny na cihlu. To byla kapitola sama pro sebe. Některé firmy tuto činnost vůbec nedokončili, protože se prostě stávali zvláštní úkazy. Voda se nedala vůbec udělat, udělala se, ale netekla, nebo docházelo k samovolnému roztékání trubek zevnitř. Průtok vody pak nebyl téměř žádný. S tímto faktorem to mnohé firmy vzdali, až poslední si s tím dokázali poradit. Pečlivý pán instalatér se duchům asi líbil, i když mu tam lámali vrták za vrtákem, a to ne zrovna laciný. Abyste při čtení tohoto neříkali, že to byly kšunty vrtáci, to v žádném případě. Byly nejkvalitnější z kvalitních, a přesto se lámaly, jako by byly z perníku. Ale to až se tam dávali topné žebříky, protože to nedokázali duchové pochopit, k čemu je to dobré. To bylo o nervy docela.

Ale zpět k rázu. Když hradní místnost, tak určitě kamenná. Dřív se žádné obkladačky nedávali, vše bylo z kamene, a tak jsem si koupelnu také vymyslela. Kamenná podlaha, kamenné stěny až po strop. Senzorické světlo se jim sice moc nelíbí, protože je vždy prozradí, kdy se tam mihnou. Vždy je zachytí a rozsvítí se. A protože se jim nakonec koupelna moc líbí, i když byli celou dobu proti, tak to světlo moc rádi nemají.

Sranda byla i se zařízením koupelny, ne se vším souhlasili, ale nakonec jsme se domluvili, a je spokojenost na všech stranách.

Takže pomalu přešla nedomluva k domluvě, spíš spoustu věcí neznali a když to viděli, tak se jim to nakonec líbilo. A to je hlavní, přeci jen žijí s námi, je to náš dům stejně jako jejich, a já chci, aby se tam i oni cítili velice dobře, aby se jim tam líbilo a nestrašili mi návštěvy, což občas dokážou velice dobře, a návštěvám to pochopitelně tak příjemné není.

Kochejte se s mými duchy, jak se roční rekonstrukce nakonec vyvedla. 

Bylo to docela nedávno, kdy jsem byla pozvána do jednoho krásného domu. Dům ležel na tichém místě, obklopen zčásti lesy, tedy krajina přímo čarokrásná. Zahrada byla udržovaná, a tam, v této pohádkové krajině, měl se údajně vyskytovat duch, který paní nedal spát. Nechali si dům postavit s manželem, a protože nedávno zemřel, měla za to, že je to právě on, kdo ji navštěvuje, a to nejen v noci, ale také ve dne. Ne, nepůsobil jí žádné neplechy, jen chodil po domě sem a tam, občas se někde zastavil, posadil na pohovku, a pak zase tiše odešel.

Vnímala jeho přítomnost, ale neviděla ho ani necítila jeho oblíbenou vůni. A to ji velice znepokojovalo.

Požádala mě o pomoc, tak jsem se k ní vydala. Po příchodu do domu jsem pocítila velký klid, ale nezaznamenala jsem žádnou aktivitu jakéhokoliv ducha, ani jsem žádného neviděla. Zvláštní, když podle paní manžel zemřel nedávno. Duše našich blízkých většinou po celý rok střeží nás, ale zde se to nedělo. Nedokázala jsem si to nijak vysvětlit. Paní trvala na tom, ať ho přivolám.

Tedy učinila jsem tak na její přání, ale pán s ní nechtěl vůbec mluvit. Jediné, co mi sdělil, bylo, že se zde necítí vůbec dobře, že chce odejít za jejich dcerou, u které přebýval. Ptala jsem se tedy, zda navštěvuje paní a jeho odpověď byla záporná. Nebyl to tedy duch, kterého paní cítila. A žádný jiný tam nebyl.

Odjela jsem tedy domů s tím, když ho tam opět ucítí, aby mi zavolala. Netrvalo to dlouho. Druhý den odpoledne paní volala, že ho tam opět cítí. Jela jsem tedy opět k ní, i když jsem byla trošku nervózní. Něco mi říkalo, že paní si to jen nepředstavuje, i když jsem žádnou aktivitu předtím necítila.

Jen co jsem vešla do domu, viděla jsem malého chlapce. Nebyl to ale duch, na ducha až moc zářil. Zářil stejně, jako když astrálně cestuji. Byla to tedy duše živého člověka, a ještě k tomu malého chlapce. Jakmile jsme se střetli pohledem, duše zmizela.

Popsala jsem paní tedy toho malého chlapce, jak vypadal. V tu chvíli se paní rozplakala a začala vyprávět. Vyprávěla velice zajímavý příběh, který mi dovolila sem vložit. Doufá, že si ho snad přečte její dcera, a já vím, že se sem dostane, neboť má přístup.

Tak tedy tento příběh je pro Elišku.

Vždycky jsem se Elišce snažila věnovat a chránit ji. Někdy možná až moc. Nakonec jsem ztratila i manžela, který byl na její straně. Jejího nového přítele jsem nikdy neměla ráda, ale postupem času jsem zjistila, že bych neměla ráda žádného přítele. Je to mé jediné dítě a já si uvědomila moc pozdě, že jí vlastně chci mít sama pro sebe. Tolikrát jsem se jí chtěla omluvit, ale bála jsem se, že mi nikdy neodpustí. Ani neví, že mi její přítel posílá fotky jejich dítěte, mého vnuka. Nikdy jsem ho neviděla, a to je mu už 5 let. On ale o mně jistě ví, když jste ho tu viděla. Chtěla bych všechno napravit, opravdu bych chtěla. Vidět vnuka i ve skutečnosti, ne jen na fotkách. Posílám mu dárky, k narozeninám, k vánocům, po příteli mé dcery tak, aby to bylo jako od něho. Vím, že mě zná z fotografie, ale před maminkou, mou Eliškou, o tom nesmí padnout jediné slovo. Zlobí se na mě, a já se jí teď už nedivím. Taky bych se zlobila. Vždyť jsem se chovala jako moje maminka. Taky měla výhrady proti mému manželovi, ale já se nikdy nedala. Eliška není taková bojovnice, jako já. Přála bych si její odpuštění, přála bych si jí zase obejmout. Ale nemám odvahu jí vše říct do očí. Omluvila bych se jí, kdyby za mnou přišla, nebo mi napsala nebo zavolala. Doufám, že to jednoho dne udělá a nebude tak paličatá. Ani v této době se nezajímá, jak se mám, zda jsem zdravá. Ale třeba si myslí, že se nezajímám já o ní. Ale já mám informace, i když o tom neví. Snad tímto nezpůsobím problémy mezi ní a jejím přítelem. Lepšího přítele si vybrat nemohla. Je to velice pracovitý a příjemný člověk a já bych opět chtěla být součástí rodiny. Snad se mi to opravdu podaří.  

Nedávno jsem měla krásné dotazy od pár lidiček, týkající se nadání člověka v souvislosti s anděly nebo duší. Tedy možná nadešel čas o tomto také více pohovořit.

Koloběh života – člověk (tedy lépe řečeno tělo) se rodí, prožívá svůj život, někdo kratší, jiný delší, a když přijde jeho čas, umírá. Tedy duše neumírá, jen tělo. Duše se rodí až 600x, aby se pak mohla spojit v univerzu s ostatními velice starými dušemi. Tedy pouze v případě, že v průběhu svých životů nezaslouží si být andělem – takováto duše nemusí prožít tolik životů a může vstoupit mezi 72 andělů, kteří se čas od času mění, když si některá duše zaslouží stát se jedním z nich. Pak jeden z těchto andělů musí vystoupit, a stát se skutečným nesmrtelným andělem.

Tedy duše a nadání. V každém životě sbíráme nové zkušenosti a praktikujeme ty, jež jsme se naučili v minulých životech. Jak se však pozná, zda máte mladou nebo starou duši? Může to být počtem nadání, která se u vás projevila. Je to stejné i se zaměstnáním nebo podnikáním. Abych to lépe přiblížila, představíme si dvě rozdílné duše, jednu právě narozenou a jednu hodně starou.

Stará duše čerpá z předchozích životů, jak jsme si již řekli, a tak se jí povede, na cokoliv sáhne. Je manuálně zručná, může ostříhat člověka stejně jako postavit dům, může mít talent na umění, a to v jakémkoliv oboru. Člověk s takovouto duší přitahuje další duše, můžeme to nazvat charismatem, které tato duše má. Naproti tomu právě narozená duše je spíše takové nemohlo, na cokoliv sáhne, to se jí nepodaří, musí se vše učit a trvá ji dlouho, než se něco naučí. Na druhou stranu hodně starou duši moc školní učení nebaví, raději dělá něco manuálně, nebo hodně přemýšlí, a učení ji tedy moc nejde, právě proto, že jí to nebaví. Mladá duše se zase školní učení ráda učí, a má alespoň v tomto hodně dobré výsledky, protože je to pro ni něco nového, zajímavého.

V partnerství se dá stará duše také dobře poznat – má hodně trpělivosti, je ochotná ústupků, pokud jsou na obou stranách, dokáže druhého partnera podporovat a v mládí si dokáže najít anam caru, tedy jsou polovinu duše. Manželství pak mívá velice šťastné, bez hádek a nedorozumění. Zato mladá duše hledá toho správného partnera, je nevybouřená, a nachází ho většinou ve středním věku nebo později, někdy ho také nenalezne za celý život.

Někdy stává se, když člověk sedí dlouho u okna, dívá se skrze tabulku skla, dlouhé roky, že jeho obraz objeví se na okenní tabulce. Není to žádný zázrak. Máme svou vlastní energii, a dokážeme vdechnout i oknu nebo zrcadlu svůj vlastní život. Proto by se také zrcadla neměla dědit, kupovat od někoho, protože v nich je energie člověka, který ho vlastnil dávno před námi.

Co když ale nejedná se o tento obraz, vidíme zřetelně člověka, který se pohybuje, a přesto to člověk již dávno není. Ano, mluvím o duchovi, který se nedávno tímto stylem představil jedné z mých klientek.

Nejprve si také myslela, že se jí to zdá, nebo je to obraz někoho, kdo u okna dlouho sedával. Jakmile se však začal obraz pohybovat, začala se bát. Věděla, že to není jen tak. Celá vystrašená vytáčela číslo.

Šla jsem se tedy na jejího ducha podívat. I duchové dají se spatřit ve skle krbu, ve skle okna. Ve skle okna většinou, když nemohou vstoupit dovnitř. Nemusí se jednat vždy o zlého ducha, ale většinou to tak skutečně je. Bylo na čase zhodnotit, zda tento duch je hodný či zlý, a proč objevil se právě jí.

Dívala jsem se s ní na něho, a nepřipadalo mi, že by se jednalo o zlého ducha. Spíše o ducha někoho, kdo ještě žil v pozemském těle, ale připravoval se na svůj odchod. Většina těchto duchů jde se rozloučit s těmi, kteří jim byli nejmilejší. Ale proč nevstoupil dovnitř? I na toto existuje mnoho odpovědí.

Vyšla jsem tedy ven promluvit si s tímto duchem. Obě jsme vyšly ven. Chvíli tam jen tak stál, a pak pověděl mi své jméno. Při zaznění tohoto jména viděla jsem, že ti dva se znají, i neznají. Byl to strýček mé klientky, ale protože se rozhádal se svým bratrem, jejím tatínkem, dlouhá léta se neviděli. Viděla ho naposledy, když jí bylo 5 let. On však na ni nezapomněl. Myslel na ni celý svůj život, chtěl ji vyhledat, ale bál se odmítnutí. Teď leželo jeho tělo v pokoji zcela osamoceno, a chystalo se na poslední vydechnutí. Přál si, aby na něho vzpomínala jen v dobrém.

Pozvali jsme ho dál, bez pozvání vstoupit nemohl. Bylo zajímavé tlumočit jí jeho život, protože on o jejím životě věděl snad všechno. Seděla a tiše poslouchala. Nakonec se omluvila za svého tvrdohlavého tatínka. Slíbila, že přijde se s ním rozloučit, a pokusí se tatínka svého také přesvědčit, aby už zapomněl na to, co bylo příčinou jejich rozchodu.

Po týdnu ozvala se mi tato dáma opět. Pohřeb proběhl velice skromně, a přesto cítila svého strýčka, jeho spokojenost, smíření. Slyšela tiché: děkuji. Na pohřbu nebylo moc lidí, ale ti, o které tento ducháček stál, tam byli. O svou neteř a o svého bratra.

Tento příběh dopadl sice dobře, a přesto je velice smutný. Život je příliš krátký na to, aby se lidé hádali a odcizili se. Aby bratr s bratrem nemluvil jen proto, že oba mají jiný pohled na určitou věc, nebo na život. Tyto společné chvíle, o které se ti dva ochudili, a vlastně nejen oni dva, už nikdy nevrátí. Nezasmějí se spolu, neuvidí se, nic spolu nezažijí. Zbudou jen vzpomínky a vyčítání, že vše mohlo být jinak. 

Paměť duchů je velice zajímavá. Čím déle jsou bez těl, tím méně si dokážou vybavit určité okamžiky. Někdy o nich třeba jen nechtějí mluvit. Pamatují si svou smrt, téměř vše, co za života zažili, ale detaily se jim začínají postupem času vytrácet. Z krásných zážitků mají jen krásné momenty ukryté v sobě, špatné si nesou s sebou i do říše duchů. Pamatují si, co jim kdo provedl špatného, ale vytrácení se jim různé detaily, které jako by pro ně nebyly podstatné.

Postupem času vytrácejí se jim i znalosti, které nabyly v pozemském těle. Je to velice zajímavé, pamatují si, jak co udělat, jak to dělali za života, ale už si nepamatují na obdorné názvy. Setkala jsem se nedávno s jedním takových duchem. Je to velice starý duch, odmítá se inkarnovat, a zůstává ve světě duchů. Kdysi dávno tato dáma byla léčitelka, nebo spíše bába kořenářka se jí přezdívalo. Žila před více než 100 lety, ví, jak bylinky vypadají, ale už je neumí správně pojmenovat. Názvy jí splývají, na druhou stranu si pamatuje přesný poměr bylin, které popisuje vyzuálně, tedy tak, jak vypadají.

Paměť tedy ztrácí se jim, ale ne celá. Naprosto přesně si pamatují, co dělali po své smrti, jak se cítili, co způsobilo skon jejich pozemského těla, pamatují si i na poslední rozloučení. To si umí vybavit, to je něco, z čeho žijí. Když nemají děti ani nikoho, kdo by se s nimi důstojně rozloučil, jsou to velice smutní duchové. Ale každý člověk má někoho, komu na něm záleží. I tato dáma měla, byť nikdy děti neměla a zasvětila svůj život uzdravování ostatních. Své srdce však uzdravit nedokázala. Příliš dlouho obětovala svůj čas pro druhé, až bylo pozdě hledat si partnera.

Je to krásná dáma, s dobrotivým hlasem, ale velice smutná. Nenaplněná láska jí tíží, a stále se snaží pomáhat potomkům těch, kteří za ní chodili pro bylinky, vstupuje do jejich myšlenek i do jejich snů, aby jim poskytla útěchu a navedla je na cestu uzdravení.

Povídat si s touto dámou je velice uklidňující, dojemné. Má tak obrovské srdce, čiší z ní láska a velké porozumění. Snad se mi ji podaří přesvědčit, že život osamoceného ducha není životem, snad brzy již také ona odejde do Grimmolia a zpátky na zem. Třeba by potkala lásku a byla šťastná. Ale k tomu vede dlouhá cesta. Nelze přesvědčit ducha, který z nějakého důvodu odmítá odejít, o správnosti této cesty za světlem. Na to si musí někteří duchové přijít sami. Můžeme jim ukázat cestu, ale rozhodnutí je jen na nich.

Život krátce před smrtí je velice krásný, i když nám živým se takový zdát nemusí. Pravdou je, že se vždy lidem i zvířátkům udělá dobře den před smrtí. Naberou sílu, aby se mohli připravit na odchod a neumírali ve velkých bolestech.

Týden před smrtí ocitáme se v náručí stínů, které nás objímají, až dostaneme od nich první, a zároveň poslední polibek. Ten přichází pár minut před skutečnou smrtí. Chutná jako rozkvetlá louka, opojná, s tisíci vůní. Má nás omámit, abychom se nevzpouzeli a v klidu odešli.

Zatímco první fáze přichází jen tehdy, když je člověk nemocný (nebo i zvířátko), nebo přišel jeho čas věkově, tak fáze polibku stínů přichází vždy, i když člověk umírá po nehodě, nebo násilné smrti. Tento polibek je propustkou do další úrovně. Každý tvor tento polibek podvědomě očekává, bez něj nemůžeme odejít. A věřte, že všichni bez výjimky na něj skutečně čekáme.

Poltergeist je jednoduše naštvaný duch. Setkala jsem se s několika takovými duchy, kteří projevovali se hlučně i fyzicky. Asi nejhorší případ byl poltergeistovo chování vůči malé tříleté holčičce, kdy fyzicky sice neubližoval (neškrábal, nekousal), ale uvolňoval dveře v nábytku zrovna ve chvíli, kdy si poblíž hrála. Bylo to velice nevyzpytatelné a nebezpečné. Tak, jako u ostatních duchů, i zde se vždy snažím zjistit, co je to za ducha a co vlastně chce. Tento duch byla malá holčička, která vyžadovala pozornost a byla hodně naštvaná, protože si s ní tato tříletá živá holčička nechtěla hrát. Bylo zapotřebí tohoto malého poltergeista odvést pryč, protože trpěla psychika právě této malé holčičky.

To je jen jeden z případů poltergeistů. Dalším případem je poltergeist ničící, se kterým jsem se setkala u manželů středního věku. Tento duch byl v domě dříve než současní majitelé, a chtěl je vyhnat ze svého domova. Ničil vše, co bylo jejich - nádobí shazoval z kredence i ze stolu, obrazy ze zdí, pouštěl vodu, když spali nebo nebyli v tu chvíli doma a tím ničil i koberce na zemi. Prostě je chtěl vyhnat za každou cenu. Docházelo to tak daleko, že se objevovaly škrábance na zádech paní, a ve chvíli, kdy se pokoušel shodit ji ze schodů z prvního patra, bylo jasné, že toto soužití nedělá vůbec dobrotu. Byl to velice zapšklý duch, se kterým nebyla vůbec kloudná řeč. Nebylo možné ho poslat pryč jen tak, protože měl velkou návaznost na dům, byl tam velice zakořeněn, a prožil zde celý život. Naštěstí se povedlo kontaktovat jeho životní lásku, která již také odešla na onen svět, a připravovala se už na cestu do Grimmolia, na přípravu na další cestu do tělíčka nového miminka. Odvedla si ho s sebou, a tito manželé konečně mohli žít v klidu.

Posledním druhem poltergeista, se kterým jsem se setkala, byl poltergeist hlučný. Bouchání, vrzání, tepání, to vše se opakovalo noc co noc, a také někdy ve dne. Bylo to pro mladou slečnu velice nepříjemné, psychicky náročné, protože si nemohla nikdy odpočinou. Domeček si vybrala sama, měla velkou radost, když se jí podařilo si ho koupit na hypotéku, ale s tímto nepočítala. Vše začalo týden po jejím nastěhování. Po měsíci se mě rozhodla kontaktovat, protože ani návštěva kněze nepomohla, a spíš se vše začalo ještě stupňovat. Opět jsem zjistila účel tohoto ducha v tomto domě a poslala ho domů. 

Seance u vás byla pro mě nezapomenutelným zážitkem, ale to byl jenom začátek toho, co se mi stalo potom.

Po příchodu domů jsem cítila přítomnost mého táty, a chtěla s ním být pořád. Dala jsem na vaše doporučení a zkusila kombinaci čistých cest. Vyrobila jsem si bílou svíčku (i když dopadla nevalně, vůbec se mi nepovedla), a pustila vodu ve sprše. Sedla jsem si a mále mě trefil šlak. V pramenech vody přes plamen svíčky, jak jste mi doporučovala, jsem tátu uviděla.

Byl to tak děsivý, a přitom krásný zážitek. Usmíval se a ukazoval do rohu koupelny. Vůbec nic jsem tam neviděla. Za koupelnou máme kuchyň, která potřebovala rekonstrukci, a to doslova. Přemýšleli jsme o částečné hypotéce, a uvažovali, že si ji vezmeme na dokončení.

Na zbourání stávající kuchyně jsme měli, tak se druhý den po tomhle zážitku začalo bourat. A pak přišel snad ten největší šok. Při vynášení staré kuchyně na zemi ležela obálka. Bylo tam víc než jen na rekonstrukci. A to bylo to místo, kam táta ukazoval, i když přes zeď.

Tak nakonec jsme žádnou hypotéku nepotřebovali. Došlo na slova táty u vás na seanci, když jste mě jeho slovy sdělovala, že se o naší (a vlastně tehdy jeho) kuchyň postaral. Tehdy jsem tomu nerozuměla.

Po rekonstrukci už mi spojení nefungovalo. A myslím, že už tátu nechám odpočívat. Stejně tak nějak cítím, že je pořád se mnou, i když se mi už nechce ukázat. Ale vůně jeho doutníků se prostě zaměnit za jinou vůni nedá.

Duše našich blízkých zemřelých zůstávají v naší blízkosti po dobu 1 roku, pak je třeba vypravit jejich duše na cestu k andělům. Některé duše odchází samy, ale většinou se jim od nás moc nechce, proto je třeba je na tuto cestu vypravit.

17. října léta páně 2017

Přesně před 30 lety jsem vypravila na tuto cestu svou babičku, tento rok nadešel čas odchodu pro duši mého tatínka. Příprava na tuto poslední cestu není tak složitá, jak se na první pohled může zdát. Nejprve je tedy třeba očistit se zcela od všeho, aby duše, která odchází, věděla, že odejít může. Člověk vypravující takovou duši musí být naprosto v klidu, tedy předchází této cestě meditace posledního sbohem. Tato meditace trvá většinou po dobu 1 hodiny. Pak je třeba obléknout se do bílého, pohodlného oblečení, aby netlačilo. Bílá barva má svůj význam. Tak, jako je čistá duše, kterou vyprovázíme na tuto cestu, musíme být i my naprosto čistí. Bílá je barvou nevinnosti, dobroty. Do bílé barvy kdysi odívali se lidé na pohřby, neboť bílá barva byla projevením úcty pozůstalých.

Pak se připravují květiny, fotografie člověka, který nás před rokem opustil, a také je třeba připravit věc, která byla jen jeho, na které mu záleželo, nebo kterou by nedal za svého života nikomu. Je třeba připravit také 12 svíček - 12 měsíců, kdy duše byla s námi, kdy nám pomáhala. Pak se může přistoupit s samotnému obřadu. Tento obřad trvá většinou 1 hodinu, ale může trvat i déle, záleží na tom, jak rychle přesvědčíme duši, že ji již ve svém životě nepotřebujeme.

Tím celý obřad končí a je třeba věnovat se po celý den sami sobě, odložit veškeré starosti i práci, aby se duše nechtěla vrátit, neboť ještě po dobu 12 hodin od jejího odvodu do světa andělů může přijít zpět.

Pochopitelně, pokud potřebujeme mluvit s duší tohoto člověka po jejím odvodu do nebeských výšin, můžeme si ji kdykoliv přivolat. Avšak přijde, když ji potřebujeme, a pak opět odchází. Nejlépe je nechat ji již připravovat se na další životní etapu, na příchod zpět do našeho světa.

Řekou zapomnění pluje tvá duše stále dál,

zůstal tu ten, který o tebe velmi stál,

stopa tvá zůstává v srdci jeho,

toho, co zahrnoval tě velkou něhou.

Anděl smrti nese tě na křídlech svých,

do království nebeského,

kam jen čisté duše smí.

K našemu pánu, tam u nebeských bran,

ptáti se tě budou, zda tvůj život za to stál.

Mnoho dobrého vykonala jsi zde na Zemi,

však přišel tvůj čas a ty odešla jsi za těmi,

kteří čekají tě dlouhý čas,

až pozváni tam budeme my,

setkáme se spolu zas.

Odpočívej v pokoji, nechť má tvá duše klid,

stále tě v srdcích svých budeme mít.

S láskou na tě vzpomínati budeme,

ty pohlídáš náš klidný spánek,

cestou pozemskou však i nadále jdeme,

připomene nám tě lehký vánek,

ODPOČÍVEJ V POKOJI. 

60 let jsem žila se svým manželem, a nedokázala jsem pochopit, proč si ho Bůh vzal. Vlastně doteď to nedokážu pochopit. Jeho si vzal a mě tu nechal. Nebyly to roky vždy dobré, znáte to, každý má prostě své mouchy a ne vždy se člověk chová k tomu druhému nejlépe.

Můj muž byl přesně takový, v jednu chvíli by mi snesl modré z nebe, v druhou chvíli byl na zabití. Ale vybrala jsem si život s ním, brala jsem každý den, jak přicházel. A teď mi chybí vše, jeho nadávání, jeho pohlazení, proste on celý.

Je to už 9 měsíců, co odešel, a i když se říká, že duchové zůstávají u člověka rok, ten můj je asi výjimka. Každý den cítila jsem, že je se mnou, někdy jsem ho i viděla, jak mi stojí u postele, když jsem se v noci probudila, vídala jsem ho na židli, na které tak rád sedával. Před třemi měsíci to bylo jiné. Bylo to přesně na den půl roku, kdy přišel naposledy. Ten den byl hodně zvláštní. Cítila jsem se hodně unavená (což k věku není žádný problém), ale tahle únava byla jiná, taková prázdná. Jako by ze mě vyprchával život, jako bych uvnitř byla strašně moc prázdná. V ten den se mi nechtělo nic dělat, nechtělo se mi vstávat z postele. Nakonec jsem ale vstala, ale pohybovala jsem se jako bez duše. Už jsem si myslela, že přišel i můj čas, ale žádné temné postavy ani anděla, které viděl můj muž několik týdnů před svou smrtí, jsem neviděla. Tak jsem si řekla, že to má asi každý jinak.

Večer udělala jsem si čaj, jako každý večer, a sedla si na svou židli a dívala se na jeho židli, jako bych ho očekávala. Čekala jsem dlouho, pustila si televizi bez zvuku a jen tak se dívala na mihotající se obrázky. Najednou jsem ucítila pohlazení po tváři. Bylo to tak silné, intenzivní, a tak dobře známé. Věděla jsem, že je to můj manžel, jen on takhle uměl pohladit. Trvalo to pár minut, jako by nechtěl ani odejít. Cítila jsem jeho vůni, tak omamnou a přitom tak známou, i když jeho parfém už v bytě dávno nebyl. Chvíli jsem si s ním povídala, viděla jsem, jak si sedl na svou židli. Upřeně se na mě díval, pak mi pokynul, ať se posadím na jeho klín. Udělala jsem to, byl to tak krásný a jemný pocit, že se to ani vyslovit nedá. Pohladil mě naposledy, políbil na čelo a zmizel. Volala jsem ho, ale už nepřišel.

Za celé 3 měsíce se už neobjevil. Vím, cítím, že to bylo poslední rozloučení. A vím, že si pro mě přijde, až přijde můj čas, a odvede si mě domů, do domova duší, kde se setkám se všemi, kteří odešli už dávno. Ale ten čas ještě není, nemůže být. Cítím, že ještě nenadešel a já se musím naučit žít sama, bez povídání, bez jeho přítomnosti. Je to velká zkouška, kterou mi Bůh dal do života, a vím, že ho nezklamu a projdu i touhle poslední zkouškou.  

V článku - SMRT A DUŠE - jsem psala, jak duše prožívá poslední dny na tomto světě, co vidí v hodině smrti i co jí čeká po smrti. Mám zde však dotaz, proč některé duše zůstávají na tomto světě dlouhou dobu, než mohou projít očistcem a být připraveni na návrat do nového těla. Může člověk za to, jaký je a jaký život prožívá? Může se změnit a tím změnit i nastavení své duše? Nebo je člověku dán život, který žije a nic na tom nezmění? O tom všem je tento článek.

Začínám duší, která se objevuje nejčastěji, tedy duší ochranářskou.

OCHRANÁŘSKÁ DUŠE

ŽIVOT: Za života velice milý a příjemný člověk má tuto duši. Na prvním místě je vždy rodina, kterou chrání. Nedovolí, aby někdo z rodiny trpěl. Pokud někdo z rodiny není šťastný, pak je nešťastná i tato duše. Pokud jsou všichni šťastni, pak je šťastná i tato duše. Ráda udílí rady a tyto rady jsou velice moudré. Žije vlastně životem svých blízkých, a často zapomíná na sebe. Ráda dělá svým blízkým radost - třeba jen maličkostí.

SMRT: I po smrti zůstává v blízkosti těch, které tolik milovala za života. Je smířená se smrtí, ale nechce se vzdálit. Dohlíží na své blízké většinou po dobu jednoho roku, pak odchází s anděly a je připravena na věci příští.

RADA: Takováto duše měla by se více starat i o svůj vlastní život a neupínat se na své nejbližší. Někdy tyto duše zůstávají celý život sami, bez partnera, neboť na něho nemají pro starost o rodinu čas. A každý si zaslouží svou lásku.

HLEDAJÍCÍ DUŠE

ŽIVOT: Dosahuje stále větších cílů, hledá pravdu života a nespokojí se s málem. Snaží se druhým pomáhat s láskou sobě vlastní. Přijímá vše, co jí vchází do života - s láskou a pokorou. V negativních situacích vždy hledá pozitivní, i poučení. Dokáže uznat svou chybu, pokud se jí dopustí. Chyby druhých snadno odpouští.

SMRT: Smrt vítá s otevřenou náručí, ví, že přišel čas odejít. Je smířená se smrtí, vše za života má uzavřeno a může odejít. Tato duše na tomto světě nezůstává, ale odchází s Azraelem záhy po smrti svého pozemského těla.

RADA: Tato duše žije plným životem, proto netřeba dávat doporučení pro tuto duši.

STUDUJÍCÍ DUŠE

ŽIVOT: Za života proniká stále hlouběji do všeho, co není vidět a na co si nelze sáhnout. Stále se něco nového učí. Za života je takovýto člověk silně věřící, a také je mu dopřáno spatřit anděly už za života. Má velice dobrou intuici. Nebojí se otevřeně hovořit o čemkoliv.

SMRT: I tato duše s opuštěním těla opouští tento svět.

RADA: Pro tuto duši netřeba rad, neboť spoléhá se vždy sama na sebe a nechává se vést pouze svou intuicí.

SAMOLIBÁ DUŠE

ŽIVOT: Tento člověk je velice klidný a věří si. Po ničem však netouží, nechce se příliš projevovat, vyčuhovat. Nejlépe je mu o samotě, neboť nesnese kritiku ostatních. Okruh přátel si velice pečlivě vybírá, stýká se jen s těmi, kteří mu pochlebují a někdy skutečně neřeknou, co si o něm myslí.

SMRT: Zůstává na tomto světě, aby viděla svou špatnou stránku a přijala se taková, jaká je. Jejím úkolem je pomoci těm, kterým za života odmítla pomoci, i když jí o to žádali. Zůstává také, aby ochraňovala slabé a ty, kterým je ubližováno.

RADA: Tato dušička měla by se zamyslet nad tím, že život nepřináší jen krásné věci, ale také ty špatné. Měla by se pokusit vyslechnout také záporné názory na ní, a pokusit se změnit se, pokud jí tyto názory ubližují. Měla by mít více odvahy také sama něco dokázat, aby na ní byli ostatní pyšní.

BLOUDÍCÍ DUŠE

ŽIVOT: Nechápe smysl svého života, nechce se rozhodnout sama. Nejde do žádného rizika a nepodnikne nic nového. Má zažitý řád a v tom pokračuje až do své smrti. Nechápe, jak někdo může udělat něco, co mu změní od základu jeho život. Nechápe, jak jiní lidé dokážou ze dne na den změnit svá rozhodnutí nebo zahodit vše, čeho do té doby dosáhli.

SMRT: I po smrti bloudí po tomto světě a učí se, jak správně žít. Dívá se na lidi, které za života tato duše odsuzovala, dívá se do hloubky jejich rozhodnutí.

RADA: Měla by se zamyslet nad tím, co je pro ni skutečně důležité a jít si za svými sny, přes všechny překážky. Poznat i pády, nejen vzestupy, neboť to jí velice posílí. Pak přijme i rozhodnutí ostatních, neboť sama se bude rozhodovat.

TOULAVÁ DUŠE

ŽIVOT: Tento človíček musí stále něco měnit, je spokojen jen na krátkou chvíli. Avšak cení si všeho, co kolem sebe má, jen stereotyp odmítá. Většinou se těmto duším v životě daří, a co se jim nepodaří, o tom velice přemýšlí a jsou schopné si z toho vzít ponaučení a pracovat na sobě. Pracují na sobě neustále, můžou se stěhovat z místa na místo, měnit partnery, zaměstnání, aby docílili těch nejlepších výsledků.

SMRT: Po smrti netoulají se po tomto světě, neboť jak za života hledali stále něco krásnějšího, láká je vidět také něco jiného než pozemský svět. Tedy odcházejí velice brzy z tohoto světa vstříc novým dobrodružstvím.

RADA: Těmto duším by neškodila větší spokojenost v životě. Ne, že by byli nespokojené, ale se spokojeností by žili lepším životem.

CHAMTIVÁ DUŠE

ŽIVOT: Jak název duše napovídá, této duši jde především o její vlastní blaho a zabezpečení. Shromažďuje peníze i majetek, a chce stále více. Čím více má, tím je tato duše více nešťastná. Má srdce z ledu, proto se jí i láska vyhýbá.

SMRT: Po smrti hledá tato duše lásku a vnitřní štěstí. Pokud nedojde uvědomění, že majetek nyní nemá a nemůže mít, zůstává v pozemském světě. Někdy trvá takovéto duši hodně dlouho, než to pochopí.

RADA: Je třeba hledat také lásku a bohatství skrze lásku, neboť není většího bohatství, než skutečná láska. Méně se soustředit sama na sebe, na hmotné statky, a více vyjadřovat lásku.

SVÁZANÁ DUŠE

ŽIVOT: Tato duše může být za života šťastná, i nešťastná. Tyto duše spojuje jediné - milují svůj dům a na ten se také poutají. Někdy odmítají z tohoto domu vycházet, aby se domu nestalo něco zlého. Cítí se v něm v bezpečí a jsou připraveni ho chránit před vším. Zůstávají v něm i po smrti a někdy si ani neuvědomují, že zemřeli.

SMRT: Odmítají tento dům opustit, jsou na něj vázáni. Tuto duši také nepotkáte jinde, než v jejím vlastním domě, který měla za života.

RADA: Vycházet více z domu, nebát se pohrom, které by tento dům mohly postihnout, neupínat se k němu a přijmout ho stejně jako duše přijímá své tělo - tedy na určitý čas.

PŘIPOUTANÁ DUŠE

ŽIVOT: Tato duše je za života na někom závislá. Nejčastěji je to partner, ale může to být také jeden z rodičů. Tato duše bývá nešťastná a má touhu se vymanit, ale nemá odvahu to udělat. Je s ní manipulováno, většinou proti její vůli. Má hodně nízké sebevědomí.

SMRT: Paradoxně i po smrti je spoutaná s tímto člověkem a zůstává v jeho blízkosti až do jeho smrti. Lepí se na něho, a musí pochopit, že je svobodná a může odejít. Tato duše to však většinou odmítá.

RADA: Spoléhat se sama na sebe, brát partnera či jiného člověka, ke kterému se poutá, jako přítele, ne majetek. Láska se nedá přikázat, a takovéto duši je mnohem lépe, pokud pochopí, že ona sama rozhoduje za svůj vlastní život.

ÚTRPNÁ DUŠE

ŽIVOT: Život může mít různý, většinou je tato duše šťastná. Je jí souzeno zemřít při nehodě, většinou při autonehodě. To všechny útrpné duše spojuje.

SMRT: Po smrti zůstává na místě, kde se jí to stalo, aby varovala ostatní před možným nebezpečím. Také velice často nechápe, proč se jí to stalo a žádá vysvětlení.

RADA: Je třeba větší opatrnosti v životě a většímu naslouchání svého vnitřního hlasu.

OBĚTNÍ DUŠE

ŽIVOT: Tato duše chová se v životě velice důvěřivě, proto také stává se obětí násilí. Odchází tedy z tohoto světa rukou jiného člověka.

SMRT: Tato duše zůstává na tomto světě, neboť cítí nespravedlnost ve svém srdci. Čeká, až bude pachatel potrestán, pak může dojít klidu a odejít. Avšak jen za předpokladu, že je její pozemské tělo řádně pohřbeno. Pokud je pachatel usvědčen z jiného činu a tělo této dušičky nebylo nalezeno a pohřbeno, zůstává v tomto světě.

RADA: Nedůvěřovat tolik ostatním, nevidět v nich jen to dobré, ale i to špatné. Tím není řečeno, že by tyto duše neměli důvěřovat nikomu, ale spíš rozeznávat, kdo si jejich důvěru zaslouží a kdo ne.

NEVYSLYŠENÁ DUŠE

ŽIVOT: Takovouto duši mají sebevrazi. Tato duše velice trpí za života a nemá sílu žít dál. Utrpení jí provází téměř od jejího narození, a to i přesto, piokud o ní ostatní lidé s láskou pečují. Tato duše cítí, že sem nepatří, že život pro ní nemá cenu, že by ji bylo lépe jinde.

SMRT: Po smrti většina těchto duší svého činu lituje a chtěli by dostat druhou šanci, ta jim většinou není dána. Tato duše je i po své smrti nešťastná. Zůstává, aby poznala krásy života, poznává stejné situace, ve kterých se ocitla za života a jejím úkolem je pomoci stejně smýšlejícím duším ukázat jim cestu z jejich problémů ven, skrze lásku a poznání své vlastní hodnoty. Teprve pak může odejít z tohoto světa.

RADA: Soustřeďte se více na krásy života, neboť vždy přichází také něco krásného, co vám udělá radost, a proč je třeba tento život skutečně žít.

UBLIŽUJÍCÍ DUŠE

ŽIVOT: Takovýto člověk ubližuje všemu a všem, může docházet také k sebepoškozování. Tato duše není zlá, jen si nemůže pomoci. Chce být za každou cenu velitelem, ale cítí, že jiným způsobem toho nedosáhne, protože je to pro ní namáhavé a zdlouhavé. Také často je to vzdor proti své vlastní rodině, neboť tyto duše ve většině případů neměli milující dětství.

SMRT: Po smrti zůstává, aby napravila, co způsobila a došla odpuštění. Až jí poslední tvoreček odpustí, v té chvíli může opustit tento svět.

RADA: Hledejte v životě jen krásné věci, a poznejte, že vše vás má spíše posílit. Lepší je mít kamarády, kteří vás budou brát takové, jací jste, než si to vynucovat násilím. Odhoďte svůj strach z vlastního života a vlastních problémů.

UVĚZNĚNÁ DUŠE

ŽIVOT: Člověk vydávající se na cestu zločinu, která ho nesmírně láká, má právě tuto duši. Hledá ty nejsnadnější a nejnebezpečnější cesty k dosažení svého štěstí.

SMRT: Tato duše zůstává na tomto světě, na místě nejvyššího smutku, aby pochopila, jak moc lidem za života ublížila. Dostává obtížné úkoly, podobné těm, kterým se za svého života vyhýbala.

RADA: Nemusíte získat nic nepoctivě, vše, co si zasloužíte, přijde za vámi v pravý čas. Učte se a pomáhejte ostatním, vžijte se do role těch, kterým vaše cesta ublížila, a pociťte také jejich ublížení. Pak uvidíte tu správnou cestu, a cesta zločinu to rozhodně není.

Někdy příště si povíme o dalších typech duší.

Někdy se stávají věci mezi Nebem a Zemí, kterým příliš nerozumíme, zvláště když jsme malí. Malý človíček v dětském věku může se bát čehokoliv, zvláště když se k nějakému místu pojí děsivý příběh. Tak tomu bylo i se zásuvkou u mé babičky. Byla velice zvláštní a vždy mě přitahovala. Všude, doma i u babičky, byly bílé, nebo krémové zásuvky, krémové ale spíš stářím, než barvou jako takovou. Ale jedna zásuvka byla jiná. Byla celá černá a nikdy se do ní nic nezapínalo. Babička říkala, že v ní sídlí démoni, které kdysi přivolala. Nebyla asi ani napojena na elektriku, jen tam prostě byla. Byla zvláštní i svým tvarem. Nebyla hranatá, spíše taková asymetrická, jakoby vyřezávaná do ornamentů.

Když jsem byla u babičky, nikdy mi nedovolila spát u této zásuvky. Ale já, malý zlobivý štírek, jsem pochopitelně chtěla zjistit, co je na tom všem pravdy. A tak se stalo, že babička usnula a já se vykradla právě k této zásuvce a spokojeně jsem si k ní lehla. Měla jsem ji u nohou, abych na ní dobře viděla. Dlouho jsem na ní hleděla, ale nic se nastalo. Únava mě zmohla a já usnula.

Zdál se mi hodně zvláštní sen. Ve snu zjevilo se mi okno, které jsem měla po své levé straně, viděla jsem ho zcela zřetelně. Nemohla jsem se od toho okna odpoutat. Najednou se rozhrnul závěs a tam byla ona. Postava v černé kápi, oči jí žhnuly, a já strachy ani nedýchala. Proplula oknem a sedla si na mě. Byla strašně lehká, vůbec jsem jí necítila na sobě sedět, jen ji viděla, jak sedí. Najednou se z rukávů vyhrnuly ruce s pařáty. Velké, černé. Ucítila jsem je na svém krku. Strašně studily a já nemohla dýchat. Dusila jsem se, a snažila se křičet.

Babička vzbudila mě z tohoto zlého snu a já už nikdy pod touto zásuvkou nespala. Tento příběh ale tímto zdaleka nekončí. Zajímavosti udály se až po smrti mé babičky. Šli jsme vyklízet její byt, a já chtěla ještě naposledy tuto zásuvku vidět. Ale ona tam nebyla. Ptala jsem se, kdo ji odstranil, ale nebylo tam nic, jen zeď a v místě, kde bývala zásuvka, zůstala jakoby ohořelá zeď. Nikdo nevěděl, kam se poděla, jako by tam nikdy nebývala.

Před nedávnem jsem byla pozvaná do domu, který z prvního vyprávění majitelů musel být úžasný. Tedy podle popisu. když však pokračovali majitelé ve vyprávění, věděla jsem, že je tam něco špatně.

Bylo zapotřebí prozkoumat nejen historii domu, ale také rodinné vztahy majitelů.

Dům na mě zvenku působil jako magnet. Přitahoval mě. Toužila jsem do něho vstoupit. Byl to zvláštní pocit. Dům měl zvenku pár trhlin, ale vypadal jako devadesátiletá babička, které vrásky sluší. I tomuto domu vrásky slušely. Střecha sedlová, stará stejně jako dům, ale nezatékalo do domu. Chtělo by to sice kabátek nový, říkala jsem si, ale netušila jsem, co mě čeká uvnitř.

Majitelé měli pocit, že dům je skutečně prokletý. Cokoliv opravili, něco jiného se zbortilo nebo poničilo. To by nebylo zajímavé. Zajímavé byly rekonstrukce domu. Jako by jim stále něco bránilo dům opravit. Dům prostě opravy špatně snášel.

Jakmile jsem vstoupila dovnitř, zachvátila mě bolest hlavy. Šílená bolest. Někdo nechtěl, abych vstoupila. Sevřelo se mi srdce a špatně se mi dýchalo, i když byla otevřená okna.

Po prozkoumání jsem zjistila, že se majitelům nic nedaří. Vše začalo koupí domu. Paní zemřel tatínek. Nic neobvyklého, staří lidé umírají, když přijde jejich čas. Ale bylo to chvíli poté, co vstoupil do tohoto domu. Posléze paní vážně onemocněla a pán přišel o práci. Začali hádky mezi nimi, i když se prý nikdy předtím nehádali. Paní byla stále podrážděná a jejich vnouček, když za nimi přijel, stále plakal. Dalo by se říci, že zcela bez důvodu.

Zatím jsem tam neviděla žádné duchy. Změřila jsem geopatogenní zóny, ale dům žádnou nevykazoval. Jen zlou, temnou energii. Prokletí nebo duchové? Šli jsme trošku víc do hloubky .

Prokleté domy vypadají zcela jinak, ale ne všechny, pochopitelně. A i tento byl výjimka. Byl kombinací prokletého domu i přítomností duchů. Trošku vražedná kombinace.

Dům byl postaven ve 20. letech 20. století. První manželský pár, který si dům nechal postavit, první majitelé, milovali dům tělem i duší. Byl jejich součástí, stal se jejich součástí. Měli syna, který chtěl dům přestavět k obrazu svému, když byli první majitelé staří. A to byl kámen úrazu. Byla vyřčena kletba: Zle se povede tomu, kdo by dům rekonstruoval a nemiloval jako my.

A tak se také stalo. Každý, kdo se pokusil dům rekonstruovat, zle dopadl.

Zašla jsem se podívat na půdu, schody byly strmé, špatně přístupné. A tam seděli, nehnutě. Starý pár duchů, první majitelé. Pán se tvářil hodně zlověstně. Nevadili mu v domě lidé, nijak jim neškodil. Nedělal hluk, neházel nábytkem, prostě žádný příznak jeho přítomnosti. Jen ty rekonstrukce.

Ani když plánovali rekonstrukci, tak neškodil, neprojevoval se. Až na neštěstí každého majitele. Zmařil také každou rekonstrukci. Nesnesl, aby domu někdo ubližoval. Sezení s tímto párem duchů bylo dlouhé, trvalo několik hodin. Dům byl jejich dítě, a nikdo mu nesměl ublížit. Ano, tak to brali. Jako by domu rekonstrukcí lidé ubližovali.

Prodiskutovali jsme tedy celou rekonstrukci, a pán - duch nakonec souhlasil

Odjela jsem spokojeně domů. Za týden mi majitelé opět volali, že to nepomohlo, situace je sice trošku lepší, ale nicméně stejná. Vydala jsem se tedy znovu navštívit onen dům. Tentokrát mě dům dovnitř pustil. Šla jsem na půdu, kde už na mě ti milí duchové čekali. Pán - duch přísahal, že už nebojuje, souhlasí s rekonstrukcí a neví, proč je situace taková.

Vzpomněla jsem si na jeho slova. Byla vyřčena kletba a musela být tedy zrušena. Noví majitelé s tím souhlasili. Z domu v žádném případě nechtěli odejít. Tak byl dům odklet.

Požádala jsem tedy nové majitele, aby mi dali vědět, zda zrušení kletby pomohlo.

Nic se nedělo, nikdo nevolal. Po měsíci mi zvonil telefon. Volala současná majitelka, že úspěšně rekonstruují. Pán získal práci a paní se zdravotní stav zlepšil, alespoň podle lékařských testů a vyšetření.

Jsou to 3 měsíce, a už mají 2 místnosti nově udělané, oba jsou spokojení a jejich vnouček je samý smích, je ho prostě plný dům. Z nespojených duchů se také stali duchové spokojení. Takže byla spokojenost na všech stranách. Po prokletí není ani památky.

Jak hluboká je propast lidské duše, jak těžké je její loučení. Závidím všem, kdož nepoznají nikdy krásu odcházející duše a nevidí její návraty zas a znova. Můžete plakat a odplavit zármutek ze svého srdce. Je to nutné k dalšímu životu v radosti. Jste požehnáni nevědomostí a je snadné váš smutek vyléčit. Vídat duše je kříž, který nesu po celý svůj život. Neumím plakat pro duši, neboť vidím její štěstí a svobodu v radosti. Dala bych vše pro jeden den v slzách ve vaší nevědomosti.

Cesta do těla byla zdárně dokončena a bylo třeba učit mou duši novým věcem. O to se staral anděl jménem Gabriella. Tento anděl je s každým vyvíjejícím se miminkem, aby ho připravil na to, co ho čeká. Miminkům je dobře v bříšku maminky, neboť se tam cítí v bezpečí. Jak miminko roste, vyvíjí se a i duše se vyvíjí.

Zhruba v polovině doby strávené v bříšku, zhruba 5 měsíců od početí, je duše připravená. Čím déle v bříšku přebývá, tím lépe. Nejen z hlediska vývoje těla, ale také z klidu duše. Dříve narozená miminka jsou více neklidné a více bojácná. Pak se příliš upínají na rodiče, případně na jednoho z nich, a trvá jim mnohem déle, než se osamostatní a zbaví se strachu z opuštění.

Ve chvíli porodu Gabriella odchází a miminko je nyní odkázáno na rodiče. Na rozloučenou položí Gabriella prst přes ústa miminka. Každému miminku proto zůstává nad pusinkou malá prohlubeň. Je to proto, aby si andílky nechali ve svém srdci a nezapomněli s nimi komunikovat.

Tak, jako každá duše čekající v místě zvaném Grimmolium, i má čekala na svůj vstup zpět na Zemi. Úkolem duše je zvolit si maminku a tatínka, zvolit si život a později naplnit své poslání. Můj výběr nebyl lehký. Dlouho jsem vybírala správné rodiče a nemohla se rozhodnout, koho zvolit. Dívala jsem se na životní příběhy mnoha lidí, ale nikdo z nich neměl život tak těžký, aby byl hoden mého výběru. Moje duše milovala bojovníky, a tím se může stát jen člověk bojující se svým vlastním osudem. A takového člověka moje duše našla.

Byl to velký bojovník, nemocný, který však bojoval a lidé ho milovali. Ano, tatínka jsem vybraného měla, a teď ještě vybrat maminku. Jako muzikant měl mnoho žen, krásných, a vybrat tu, jež by byla hodna stát se mou maminkou, také nebylo lehké. Mohl si z nich vybrat tu pravou, neboť mnoho z nich bylo komických, ale žádná z nich nebyla jeho anam carou, tedy polovinou duše. Tu v tomto životě potkat neměl, proto byl výběr těžší.

Zvolila jsem ženu povětrnou, toužící po majetku, slávě a penězích. Pak byl cesta do těla jednoduchá. Stačilo počkat na vhodný okamžik. Cesta z chrámu Grimmolia byla volná a má duše za pomoci andělů vstoupila do počatého tělíčka.

Říká se, že si můžeme vybrat přátele, ale rodinu si vybrat nemůžeme, rodiče už vůbec ne. Ale opak je pravdou. Rodiče své vybrali jste si sami.

Až jednou bude se vám zdát, že vaši rodiče by na vás měli být hodnější, měli by si vás víc všímat, měli by vás pochopit, uvědomte si, že jste si je vybrali a vaše duše znala jejich kladné i záporné stránky.

Příběh zaslala slečna Anežka H.

Nedávno jsem se setkala se zvláštní příhodou, o kterou bych se chtěla podělit. Nikdy jsem u sebe nevnímala žádné zvláštní schopnosti. Občas jsem ale měla myšlenek až moc, a postupem času jsem zjistila, že nejsou moje. Bavím se tím, že si pokládám každý den různé otázky a říkám si na ně odpovědi. Ale občas jsem měla pocit, že odpověď znám, i když mi přišla myšlenka úplně protichůdná. Říkala jsem si, vždyť odpověď vím, ale tahle to není. V myšlence. A ono to tak bylo. To mě mátlo, protože jsem se už ani na své myšlenky nemohla spolehnout.

Až do doby, než jsem potkala vás. Vůbec by mě nikdy nenapadlo, že duchové používají telepatii. Myslela jsem, že ten, kdo je slyší, může s nimi mluvit, jako člověk s člověkem. Tuto schopnost tedy podle vás nemám, ale umím s nimi komunikovat telepaticky. Nevěděla jsem, že tahle možnost vůbec existuje. Vím, že je hodně způsobů, tabulka, automatické písmo, sny, ale o téhle jsem nevěděla.

A tak se stalo, že se bavím se svým dědou, a říká mi věci, které ví jen on. Vlastně spoustu toho ani nevím, posledně jsem něco z jeho vyprávění říkala mamce, ta na mě zůstala koukat s otevřenou pusou, jak to vím, že jen ona a děda to věděli. Kdybych jí řekla, že za mnou chodí a povídáme si, asi by to nerozdýchala. Ona na to vůbec nevěří. Tak jsem jí řekla, že se mi o tom zdálo. Kroutila hlavou, ale přijala to. Říkala, že je to hodně zvláštní.

Tak si tak povídáme, a já už vůbec necítím bolest u srdce, jakou jsem cítila, když umřel. Byli jsme si hodně blízcí, byl takový můj rádce, mohla jsem se na něj spolehnout, když ještě žil. A teď vím, že se na něj můžu spolehnout pořád, i teď, když už jako člověk není. Chybí mi objetí, pohlazení. Ale vlastně někdy cítím na svých vlasech, jak mě hladí. Škoda, že ho nevidím. Ale třeba je to tak dobře. Stačí mi, že vím, že je tu pořád se mnou, kdykoliv na něj pomyslím. A že se mnou zůstane, dokud jeho přítomnost budu potřebovat. 

Je krásné pozorovat duše, když se již usídlí v těle. Někdy k nám tak moc nějaká duše chce zpátky, že si vybere i netradiční tělo. Většinou se vtělí psí dušička do tělíčka štěňátka, a člověčí duše do lidského miminka. Otázkou je, zda to jde i obráceně.

Představte si, že Vám zemře blízký člověk, kterého jste velice milovali, a touží se vrátit zase k Vám, ale už to není možné jako duše člověka. S takovým případem jsem se setkala pouze jednou za život, ale asi je to skutečně možné. Většinou se takový pejsek narodí přesně ve stejný den a měsíc, jako se narodil ten, kdo vás opustil, a co je ještě zajímavější, narodí se i ve stejnou hodinu a minutu. Ale je třeba bedlivě zkoumat, zda to je skutečně duše onoho člověka. Někdy se nám zdá, že takový pejsek vyvádí člověčí lumpárny, a přesto může být jen vyslán onou lidskou duší, nemusí to tedy být ten, kdo nás opustil. I to někdy duše zemřelých lidí dělají, když už s námi být nemohou, pošlou zvířecí dušičku, aby se k nám dostala třeba jako štěňátko. Do takovéto duše je dána moudrost oné duše zemřelého člověka, aby nám ho zvířátko připomínalo. Také se může narodit ve stejný den a měsíc, nikoliv však ve stejnou hodinu a minutu. Rozdíl mezi člověčí duší vstoupenou do zvířátka, nebo opravdu zvířecí duší je patrný v jednom jediném aspektu. Pokud je nám posláno takové zvířátko, pak vyvádí většinou lumpárny stejné, jako jsme vyváděli my, jako děti. Pokud však vyvádí stejné lumpárny nebo se chová jako člověk, který nás opustil, pak může jeho duše být právě v tomto zvířátku.

Je velice zajímavé, že to nejde obráceně. Zvířecí dušička nejde nikdy do lidského těla, nebo jsem se s tím ještě nikdy nesetkala. Možná je to tím, že lidská duše je vyspělejší, než zvířecí. Má právo se svobodně rozhodovat, kdežto zvířecí duše tuto možnost nemá. Ta jen přijímá, co do života přichází. Nemusí plánovat, nemusí přemýšlet. Taková dušička má pouze jediný úkol - chránit nás, papat, vyměšovat a spinkat. A to je dost málo na to, aby se inkarnovala do člověka.

Toto téma zajímá hodně lidí, proto nastal čas také něco napsat.

Mnoho lidí věří na minulé životy, ale jak by mohl být minulý život, když je na světě tolik duchů? Proč ti se nereinkarnují? A může se zvířecí duše inkarnovat do člověka a naopak? O tom všem je toto povídání.

Začneme tedy s duchy, protože ti vás zajímá asi nejvíce. Je to velice tajemný svět, kdy není nikdy nic po našem, ale po jejich. Když duch dlí na tomto světě, má mnoho úkolů. Většinou si je volám k sobě, a když nepřijdou, neznamená to hned, že se již inkarnovali do jiného těla. Většinou mají něco na práci, plní úkol, který splnit jako duše musí. Násilné vyvolávání duchů moc neuznávám, tabulka quija má velice rozsáhlý kanál, a můžeme si přivolat i to, co bychom nechtěli. To je jeden ze způsobů násilného volání ducha. Nejlépe se hovoří s duchem, pokud se setkáme osobně, neboť si ho většinou přivedete s sebou. Pak se nemusí žádným způsobem vyvolávat, stačí si s ním promluvit.

Není duch jako duch, to už jsme si povídali, a také není pravda, že se každý duch musí reinkarnovat, tedy vstoupit do nového těla. Duše sebevrahů tuto možnost dostávají jen málokdy. Pokud však člověk zemře přirozenou nebo násilnou smrtí, pak se po čase inkarnuje.

Lidé, kteří zemřou násilnou smrtí, byli zabiti, většinou hledají někoho, kdo by sjednal spravedlnost. Ozývají se nám, dávají o sobě vědět. Není to proto, že by nás chtěli strašit, ale protože jejich duše i po smrti trpí, a dokud se nedočkají spravedlnosti nebo nalezení svého těla a řádného pohřbení, zůstávají na Zemi.

Duše, které zemřeli přirozenou cestou - stářím, při autonehodě, po nemoci, nebo nějakým obdobným způsobem, většinou na svou reinkarnaci čekají.

V Grimmoliu si duše vybírá rodiče, ale je pravda, že se většinou chce narodit opět do rodiny, kterou opustila, pokud její život byl šťastný. Pokud však takováto duše v rodině trpěla a byla ráda za svou smrt, vybírá si rodinu zcela jinou, někdy i na jiném místě, na jiném světadílu nebo v jiné části Země.

Některé duše mají reinkarnaci za trest, nebo spíš tělíčko člověka. To v tom případě, že takové duše byli zlé, pak je jim souzeno prožívat to, co dělali ostatním. Vlastně vždy při reinkarnaci toto probíhá - máme takový život, jaký si zasloužíme. Někdo se narodí do bohaté rodiny, protože v minulém životě byl velice chudý, smířil se s touto chudobou, nezáviděl ostatním a nesl hrdě svůj osud. Někdo se narodí do láskyplné rodiny, protože v minulém životě mu tato láska byla upírána. Takto by se dalo pokračovat. Ale pozor, také pokud v minulém životě něco nebo někoho odsuzujeme, takový život nyní můžeme prožívat. Karmické záležitosti ale probereme jindy, to vydá na mnoho článků, protože je o čem povídat.

Vraťme se tedy k ducháčkům a duchyňkám, tedy k duším jako takovým.

Hodně se mě ptáte, zda se může duše člověka převtělit do zvířete a naopak. Není to možné, zvířátka mají zcela jinou duši, než lidé. Pokud se vám zdá, že ve zvířátku poznáváte některého ze svých příbuzných, a kladete si otázku, zda se nemohl vrátit třeba jako váš pejsek nebo kočička, pak vás musím zklamat. Ale může dovést takové zvířátko k vám, může ho učit to, co sám uměl jako člověk, takže se vám zdá, že je to vlastně ten, který opustil tento svět. Tedy nikdy se nemůže duše lidí převtělit do zvířátka a naopak. Duše lidí jsou bílé, někdy šedivé, ale vždy postupem času šednou a ztrácejí svou podobu. Ve chvíli, kdy duše splní svůj úkol, už není potřeba, aby nesla podobu člověka, který žil a kterého jste znali. Taková duše je plně připravená na vstup do Grimmolia a na přípravu na další reinkarnaci. Naopak zvířecí duše nešedne, je stále čistá, protože zvířátka neumí závidět, nenávidět, nemají lidské negativní vlastnosti. Pokud je zvířátko zlé, pak je to obrana proti zlým lidem. Jejich duše má úplně jiné složení, než duše lidská. Okolo duší zvířátek můžete vidět velkou auru, která se skládá ze 7 částí, u duše lidí tuto auru nevidíte, tam prostě není. Proto také nelze vstoupit do těla zvířátka po smrti, pokud jste bývali lidé.

Je to i tím, jak se duše rodí. Lidské duše mají zcela odlišný způsob svého zrodu. Co si budeme povídat, někde se každá duše může nejprve zrodit, aby mohla přejít ke své první inkarnaci, a následným reinkarnacím. A zrod každé z těchto duší je jiná.

Koneckonců, nenajdete duše jen u lidí a zvířátek, ale také u rostlin a kamenů. Ale o tom někdy příště. 

Děti jsou krásní a upřímní tvorečkové, stejně jako zvířátka. Poznáte na nich, když se trápí, nebo radují, když nemají náladu a chtějí být sami, nebo když chtějí vaší společnost. Dospělí oproti tomu se přetvařují, neumí říct často svůj názor, zabředávají do svých starostí. Jen dospělý člověk se na vás může usmívat, a za rohem pomluvit, nebo bodnout dýku do zad. Dítě toto nikdy neudělá. Jeho duše je čistá. Děti také dokážou vnímat více než dospělí. Někdy je odsunujeme na druhou kolej a neuvědomujeme si, že naše starosti jsou vlastně malicherné. Nejsou nic, proti štěstí našich dětí.

Stále se ženeme za štěstím, chceme stále víc, a čím víc máme, tím jsme nešťastnější. Měli bychom si vzít příklad právě z dětí, z jejich čistoty. Nedávno mě navštívila maminka s malým kloučkem. Seděli jsme, povídali si, a já se jich zeptala, co by si skutečně přáli ze všeho nejvíc. Jednu věc, kterou by jim andílci mohli splnit. Maminka se zamyslela, a řekla, že by chtěla chlapa, který má peníze, aby nemusela živořit a měla na vše, co potřebuje pro sebe a syna.

Zde je krásný příklad tedy, kdy maminka si neuvědomuje, jak tenká hranice je mezi tím, co chci, a tím, co skutečně potřebuji. Myslela si, že pokud bude mít peníze, bude šťastná a spokojená. Ale skutečně je štěstí založeno na penězích a prosperitě? Cožpak si toto vše po své smrti někam odnášíme? NE!!! Byla bohatší, než si vůbec uměla představit. Měla lásku syna, lásku, která potrvá celý život, a ta se nedá vyvážit žádným zlatem. Místo, aby chtěla muže, který by miloval jí i jejího syna, toužila jen po prospěchu a penězích. A to je to špatné, co kazí spoustu dospělých duší. Peníze jsou tím posledním, co by si měl člověk přát. Ale spokojenost a láska těch, které máme rádi, to je to největší bohatství..

A její pětiletý syn? Zaujali ho naši papoušci, mluvil na ně, hladil si je, a ptal se na jejich život, co jedí, dělají a co umí. Žádné přání neměl.

Děti žijí současností, nepřemýšlí nad minulostí, vždy je zaujme něco nového, na co se soustředí a za chvíli je zajímá zase něco jiného. Co s minulostí, která byla, a už se nevrátí, proč přemýšlet nad budoucností, když ráno se vzbudí do dalšího dne plného dobrodružství. Toto dobrodružství vymýšlejí si sami, žijí každým okamžikem. Přijímají, co přichází.

Měli bychom si občas vzít příklad právě z dětí, kteří mohou být velkými učiteli a ukázat nám, co je skutečně důležité. I děti školou povinné mohou nás mnohému naučit. Jdou do školy, protože musí, a místo úkolů švihnou tašku do kouta a letí za kamarády. Na úkoly mají času dost, třeba večer. A my, dospělí? Jdeme do práce, protože musíme, přijdeme domů a už přemýšlíme, co všechno musíme zítra v práci udělat, a zapomínáme na přátele a rodinu. Řešíme peníze, co všechno musíme zaplatit, koupit, obstarat. Proč nepřijdeme také domů a nejdeme se bavit? Vždyť život je hra, a na nás je, jak ji hrajeme, zda v této hře vyhráváme nebo prohráváme. Děti vyhrávají za každých okolností, aniž by to tušily. Protože se nezabývají zbytečnostmi, užívají si života, žijí. Žijí teď a tady. A co bude zítra? Takové zbytečnosti neřeší. 

Seance s vlastním členem rodiny, a ještě k tomu již 30 let dlícím na druhém světě, je někdy opravdu zvláštní. Člověk se dozví spoustu věcí a zjistí, že vše není takové, jak se na první pohled zdá. Seance provádím vždy v noci, už z toho důvodu, že ne vždy je duše na druhém břehu, ale někdy je již v jiném těle, a denní seance by mohla být pro toho člověka velice nebezpečná.

S babičkou jsem ztratila duchovní kontakt asi před 25 lety. Tehdy jsem to chápala tak, že její rady již nepotřebuji, že je jí dobře a její pomoc pro mě není nezbytná. Nikdy více jsem nepátrala, kde může její duše být, i když jisté indicie mě k tomu naváděly. Ale pěkně popořádku.

Vždy kladu lidem na srdce, že pro seanci musí mít velmi dobrý důvod, jinak se vše může obrátit směrem, který by si nepřáli. A i já zvažovala důvody, proč k této zvláštní seanci přistoupit. Jelikož jsem ji volala normální cestou a ona nepřicházela, zvolila jsem tuto metodu. Můj důvod byly mé časté migrény, které se opakovaly několikrát za měsíc po dobu několika let. Vyzkoušela jsem mnoho léků, i když lékům příliš nevěřím, ale nakonec jsem tuto cestu zvolila i já, vyzkoušela jsem mnoho lékařů, mnoho metod, a všechny bez úspěchů. Nikdy se neobracím na andílky, když to není vážné nebo důležité, ale je pravda, že jsem několikrát žádala Rafaela, aby mě bolesti zbavil a on tak učinil. Ale bolest se opět vrátila. Pochopila jsem tedy, že je problém jinde. Spojila jsem se v této záležitosti opět s Rafaelem – ano, daň za mé schopnosti je právě bolest hlavy. Budiž. Ale přeci musí existovat něco, čím se to bude dát zmírnit. A proto jsem zvolila seanci s mou babičkou, neboť byla vyhlášená bylinkářka – bylinky mého manžela nezabíraly, tak třeba to půjde takto.

Seance trvala déle, jak jsem již zmínila, důvod, proč za mnou babička nepřicházela, byl, že již byla v jiném těle. Ale duše si nese vědomosti stále s sebou. Nakonec se spojení přeci jen podařilo a já dostala cennou radu – název bylinky, která nedokáže sice vyléčit migrénu, dokáže však zbavit bolestí hlavy, pokud se používá pravidelně. Jsem sice na začátku této cesty, tedy nemohu zde nyní napsat, zda účinek je takový, jak má babička říká, ale věřím jí a věřím síle této bylinky. Určitě vás budu průběžně informovat, zda mi byla ku prospěchu, a pokud ano, jistě její účinky ocení mnozí z vás. Výhodou této bylinky je, že nezatěžuje organismus, ale také ho dokáže čistit od volných radikálů a zároveň čistí pokožku, tedy jistě by ji využili i lidé trpící na akné. S kůží tedy velké problémy nemám, ale pokud se zlepší její elastičnost a vzhled, pochopitelně i za to budu ráda. 

Je to už déle, co můj tatínek odešel k andílkům. Nepřála bych nikomu z vás, najít tělo toho, koho tak milujete. Byl to zvláštní pocit, najít tatínka, jak leží na zemi, se sinalou tváří. V první chvíli jsem ten mrtvolný zápach vůbec necítila, jako bych měla všechny čichové buňky ochromené. Měla jsem velké štěstí, že tam byl se mnou můj miláček. Policie i lidičky z pohřební služby byli naprosto super. Dívala jsem se na něho, a vypadal, jako když spí. Usmíval se. Neplakala jsem, ani jsem se nesložila. Ne snad proto, že bych ho nemilovala, ale protože jsem věděla, že už ho nic nebolí ani netrápí. Poslední přání mého tatínka bylo, aby stál do konce svého života na svých vlastních nohou, bez cizí pomoci, aby se dokázal o sebe až do poslední vteřiny postarat. A to se mu vyplnilo. Miloval lidi, rozdával radost všem kolem sebe. Vždycky věřil, že v každém z nás je dobro, které se u některých jen skrývá a čeká na vhodnou dobu, kdy je vypuštěno ven. Nikdy se neuměl pořádně zlobit. Bral život takový, jaký byl, a přijímal ho se vším všudy. Vy, kdož jste ho znali, a milovali, víte, že to byl anděl na zemi. A odešel mezi andílky, aby byl šťastný. Dívá se na nás všechny, a já bych si přála, a myslím, že je to i jeho přání, abyste zůstali takoví, jací jste, veselí a plni života. Rozdávejte kolem sebe lásku, pro sebe i pro něho. Nezlobte se na ostatní, protože to za to nestojí. Život je příliš krátký na to, abychom se na sebe zlobili. Važte si každého okamžiku, kdy můžete být se svými blízkými, protože nikdy nevíte, kdy to je naposledy. Přejte si, a jděte si za svými cíly, stejně jako to dělal on. I v těch zlých a ošklivých věcech hledejte to dobré, neboť ve všem je velký kus dobra, jen ho mnozí z nás nedokážou vidět. Vždy říkal, abychom nesmutnili po tom, co nemáme, ale abychom si vážili toho, co máme, neboť je hodně lidí na tom mnohem hůře než jsme my. A toto poselství mého tatínka bych vám ráda teď předala. Někteří z vás si z těchto slov vezmou hodně k srdci, někdo si nevezme vůbec nic. Dejte mu poslední dárek, vy všichni, jež jste ho znali, a přemýšlejte o těchto slovech. Vaše štěstí bude pro něho tím největším posledním dárkem. 

Setkala jsem se ve svém životě s mnoha duchy, hodnými i zlými, paličatými i přístupnými, a bláhově jsem si myslela, že poltergeisti jsou ti nejhorší. Jsou velice paličatí a náladoví, a dostat je z domu ven je složité, náročné, avšak ne nemožné. Jakmile se zjistí, co ve skutečnosti chtějí, buď zůstanou a neprojevují se, nebo odchází za světlem. Většinou si myslí, že je dům jejich, odmítají smrt fyzického těla a živé lidi berou jako vetřelce.

Avšak sexuální duchové, to je jiná káva. Ti se vrací zas a znova, a není to příliš příjemné. Mnoho lidí si myslí, že jsou v jejich přítomnosti "nadržení", ale tak to není. Jejich přítomnost je velice nepříjemná a často také bolestivá.

Upřímně, ono se lépe živému člověku vysvětluje, že o něj nestojíte, než sexuálnímu duchovi. Pokud si vybere jen jednoho člověka, je to zlé, ale pokud terorizuje celou rodinu, pak je to na pováženou. U tohoto ducha vám nestačí jen zjistit, co je zač, proč to dělá, nepomáhá ani žádost, aby svého jednání zanechal. Jedinou výhodou jsou skvělé masérské duchařské služby, pokud si vás skutečně zamiluje, pak ho o to můžete požádat a on vám rád vyhoví. Ale oplátkou mu jsou opět sexuální hrátky.

Tedy zbavit se takového ducha není vůbec jednoduché. Pokud se do vás zamiluje, máte prostě smůlu. Můžete ho však uvěznit v domě, kde k tomu dochází a přestěhovat se. Pak většinou zůstává upoután na dům, a pokud se mu noví majitelé nelíbí, přestává s touto činností.

Tito duchové vybírají si vždy silné jedince, rádi je ovládají a mučí, protože cítí, že toto vše vydrží. Slabí jedinci je nelákají, proto pokud člověk chce takový dům opustit, je dobré vybírat ze zájemců právě slabší povahy, aby neprožívali časem to samé.

Co se děje před smrtí s duší, a co po smrti? Jak vypadá duše člověka? A kdo si pro duši chodí? Vidí skutečně člověk před smrtí světlo na konci tunelu? Tyto a další otázky bych vám ráda přiblížila.

Člověk se rodí a umírá, je to koloběh života. Duše opouští své tělo, aby se osvobodila od bolesti a trápení. Tělo je jen tělesná schránka, kterou duše obývá, a když přijde čas, duše opouští tuto schránku. Netruchlí po této schránce, proto bychom ani my neměli truchlit po těchto duších. Duše jsou náhle svobodné a šťastné. Možná máme bolest v srdci ze ztráty milované osoby nebo zvířete, ale každá bolest se zahojí, a čím dříve, tím lépe právě pro osvobozenou duši.

Ale pěkně od začátku. Duše, která se chystá opustit své tělo, je schopná vidět anděly 3 dny před svým odchodem. Zejména tedy anděla smrti - Azraela, a jeho pomocníky. Můžete si všimnout na umírajících lidech, že často se dívají ke stropu nebo kolem své hlavy. Dívají se jakoby do prázdna, kde ostatní nic nevidí. Připravují se již v té době na svou poslední cestu, ale ona to vlastně poslední cesta není. Je to jen cesta zpět domů. Pokud bychom chtěli vidět Azraela, pak bychom viděli krásného anděla zahaleného do černého hávu, ze kterého prosvítá jeho zlatá energie. Jeho vlásky jsou temně hnědé, stejně jako oči. Pohled na něj neděsí, ale uklidňuje. Má velice milý a láskyplný výraz ve svém obličeji. Černá barva jeho hávu není náhodou - nejedná se o smuteční barvu, ale o barvu čistoty duše a radosti, že vrací se domů. Pokud byste zapátrali hodně do minulosti dějin naší Země, pak zjistili byste, že na pohřby chodilo se v bílém a na svatby v černém. A i Azrael v tuto chvíli netruchlí, aby byl oděn v bílém rouchu, ale přináší duši klid, očištění od hříchů, přináší jí radost. Je to vlastně takový obřad podobný manželství, plný lásky a pochopení.

Pokud již Azrael obejme člověka svými křídly, nastává konec pozemského žití a začíná návrat domů, k Bohu. Doporučuje se truchlit tři dny a tři noci, jako výraz úcty k zemřelému člověku, nebo spíše k osvobozené duši. Tato duše již sice odešla domů, ale vrací se k nám po dobu jednoho roku, aby nás ochraňovala. Také nás často upozorňuje na možná nebezpečí. Ale hlavní důvod je ten, že je jí v naší společnosti dobře a chce být ještě nějaký čas s námi. Pokud máte někdy pocit, že tuto duši cítíte, nebojte se jí. Klidně si s ní povídejte, a pokud si zapálíte svíčku, může vám skrze ní odpovídat. Někteří lidé umí s dušemi komunikovat na bázi telepatie, někteří lidé duše vidí i slyší, a některým pomůže právě svíčka.

Duše je vlastně taková zářivá energie, která z člověka odchází. Zpočátku má tvar svého hostitele neboli schránky, v níž se nacházela. Postupně tento tvar začíná se ztrácet a zůstává pouze čisté, bílé, a zářivé světlo.

Duše tedy vidí anděly, Azraela a jeho pomocníky, a vidí také světlo. Možná to není světlo na konci tunelu, ale jistě je to světlo, které obklopuje andílky, kteří si pro duši přicházejí. Vyzařují tak velké světlo, že se zdá, jako by bylo hodně v dáli, a přitom tak blízko.

Poté nastává čas očisty této duše. Duše je očištěna od všeho špatného, a dostává další šanci. Pokud je tato duše hodně zkažená a nechce se podrobit očistě, není pro ní v Nebi místo a odchází do zcela opačného místa, tedy do pekelných bran.

Pokud je očištěná, pak teprve může duše opět zaujmout své místo čekatele a vybírat si své další rodiče. Většinou vybírá si lidi, které zná z minulosti. Tedy je docela dobře možné, že právě váš syn nebo vaše dcera nesou duši vašich rodičů či prarodičů, pokud již zemřeli. Poznáte to podle znamení - někdy se rodič nebo prarodič opaří na některém místě a narozené miminko má přesně takové znamení - avšak již bez opaření. Nebo zvláštní znaménko krásy na stejném místě, tedy piha, kterou měli vaši předkové. Znamení je více, pokud nenesou žádná z těchto znamení, pak to poznáte podle pohledu nebo chování, které se projevuje do tří let. V té době jsou schopny děti vidět duchy i anděly, a chovají se ještě tak, jak se chovali před svým předchozím skonem.

Také duše zvířat se mohou zpět vrátit, vybírají si většinou stejnou rasu, stejnou velikost. Pokud jste andílky přivedeni za nimi, pak vás jejich duše pozná a vy poznáte jí, tedy třeba vašeho předchozího pejska nebo kočičku. Mají totiž zakódované prvotní chování, u zvířátek to však není tak dlouho, jako u člověka.

Proto smrti se neděste, je to jen další etapa života a jeho koloběhu. 

Někdy je s duchy pořádná sranda, a někdy to může být skoro smrt pro ty, co ještě žijí. O víkendu navštívila mě má dlouholetá klientka, zůstala přes noc, přeci jen to měla domů daleko. Vše probíhalo víc než dobře, jen se trošku bála spát u hřbitova. Prý bojí se duchů. Jenže nepřišla sama, a ona to nevěděla. Přivedla si s sebou svou tchýni, která zemřela měsíc před její návštěvou u mě. Pochopitelně mi o tom neřekla, ale její tchýně ano. Když ráno odcházela, řekla jsem jí: Jdu vám vyzvednout tchyni z pokoje. Zůstala stát celá zkoprnělá. Chtěla se jí zeptat na spoustu věcí, a to také udělala. Strávily jsme spolu ještě další dvě hodiny, tedy vlastně všichni tři. ☺Tchýně její byla velice milá dáma, i když spolu ti dvě za života nevycházely příliš dobře, po smrti maminky svého manžela si vše vyříkaly a zjistily, že jejich spory byly velice malicherné, že mohly si promluvit za života a vztah jejich nemusel být tak hektický a plný nedorozumění.  

Někdy si vybereme vysněný dům, někdy si dům najde nás. Tam, kde jsme skutečně šťastní, nemusí být to místo, které si samy vybereme.

Dům nás přitahuje magickou silou, chodíme kolem něho od malička a sníme, že jednoho dne bude náš. Jak říkala má babička, když jsem chodila kolem svého současného domu - přej si, a jednoho dne bude tvůj. Přesně věděla, že si tento dům vybral mě. Nebo to místo.

Vždycky jsem chtěla bydlet na hřbitově, nebo u hřbitova. Tato místa mě lákala, přinášela klid. A to bylo přesně to, co potřebovala moje neklidná duše. Neklidná duše - to jsem si vždycky myslela. Možná to není neklidná duše, třeba mě to jen hnalo na místo bolesti a neštěstí, lásky i spokojenosti. Hřbitov, ano, to je místo bolesti i klidu.

Dům, po kterém jsem vždy toužila, je domem bolesti i klidu. Každý dům má svou energii, i své duchy. Ale co když dům stojí na místě bývalého pohřebiště? Jak je to tedy s duchem místa, nebo s duchy?

Ano, na místě, kde stojí můj dům, bývalo pohřebiště. Byly tam hroby, dětí, starců, nepostradatelných lidí, ale i mnoho obětí. Ti všichni procházejí se po domě a vyprávějí mi své příběhy. Příběhy někdy láskyplné, jindy velice bolestné. O životě, ale i o smrti.

Není divu, že si jednoho dne podnikatel, který vlastnil pohřební službu, nechal vystavit dům přímo na tomto místě, na pohřebišti. Hroby byly sice odstraněny, ale duše tu žijí dál. Je to jejich místo odpočinku a nikdo nemá právo jim tento domov brát. Tak tu sdílíme společně dům i zahradu, povídáme si. Někdy je požádám i o náhled určité situace. Velice mě zajímá, jak by se zachovali oni. Ono mluvit s 200 let starými duchy, některými mladšími, ale pohřbenými před více než 100 lety, je krásné a uklidňující. Je zajímavé, že celý den zůstávají se mnou, a večer se odebírají naproti, přes zeď, za dalšími svými kamarády ducháčky. Někdy zůstávají i přes noc, ale většinou jen pár z nich.

Domov, který společně sdílíme, nebyl tedy vždy jen domovem, ale také místem jejich odpočinku. Když se hroby přemístili naproti za zeď, některé se zrušili, neboť lidé neměli na poplatek za hroby, rozhodl se krásný mladý muž, že postaví si na tomto místě dům, a bude pokračovat v poslání svých rodičů. Nechal si postavit dům od architekta Kominika, který nakonec skončil i zemřel v koncentračním táboře. Stěny domu nechal vystavět jako pyramidu, do stejných světových stran.

Hlavní vchod je situován na severní stranu, stejně jako u pyramid. Vstup na nejstudenější straně má svůj důvod, slouží zejména k ochraně, ale také pro vstup pro živé, zdravé a šťastné lidi. Tam se nacházela obytná část domu. Byla tam kuchyně, obývací pokoj a ložnice.

Druhý vstup, který je na jižní straně, sloužil pro vstup mrtvých. Ale nejen mrtvých, ale i truchlících lidí a lidí s velkou bolestí na srdci. Jižní strana je stranou sluneční, má ukázat cestu zesnulým, cestu za světlem. Na této jižní straně nechala jsem zbudovat pentagram s G uprostřed. O tomto pentagramu si můžete také přečíst zde. Tento pentagram má svůj vlastní účel - zlý duchové nemohou dovnitř, kdežto hodní duchové můžou vstupovat dle libosti. A nejen duchové, ale také lidé. Kdo je dobrý a hodný, ten na oplátku odchází s velkou dávkou pozitivní energie, kdo však dobrý není, tomu se zde moc dobře nedýchá, nebo si odnáší s sebou zlobu těchto duchů. A osudy těchto lidí jsou někdy hodně smutné, posléze.

Tyto dva vchody jsme zachovali. Vlastně vše jsme zachovali, téměř. Změny se mohou provádět pouze za účasti duchů, s jejich souhlasem, a ne vždy jsou to rozmluvy příjemné. Někdy duchové změnu nechtějí, nebo alespoň ne takovou, jakou jim nastíníme. Pak dlouze diskutujeme o možných úpravách a rekonstrukcích.

Tedy napřed pohřebiště, pak pohřební ústav, a teď vlastně něco hodně podobného. Nazvat mé poslání pouhou esoterikou se nedá, pracuji hlavně s anděly a duchy, a i při výkladu karet používám tento kanál. Každá kartářka i každý duchovní poradce, jsou na něco napojeni, kdy jim je sdělováno to, co smějí říci. A můj kanál jsou andělé a duchové, Bůh i Ježíš.

Dům si tedy vybral mě, místo si vybralo mě, abych mohla pokračovat v původním úmyslu tohoto místa. A věřte mi, že v něm pokračuji ráda.

Píšete mi otázky především, co se duchů týká. Pokud něco nevím, zeptám se přímo jich. Naleznete zde na stránkách mnoho povídání o duchách nyní, ale i v budoucnu. Toto téma je neskutečně rozsáhlé, jejich svět je plný tajů a úžasu. Jen na jednu otázku jsem zatím nenalezla odpověď. Někteří duchové odchází do Grimmolia, aby se reinkarnovali, a druzí ne. Někdy to trvá i několik staletí, než naleznou skutečný klid a vydají se vstříc novému životu. Zatím jsem nezjistila, proč tomu tak je, proč někdo po roce inkarnuje se do nového tělíčka, a druhému to trvá třeba i několik staletí. Proto po této záhadě pátrám dál. V tomto jsem asi jako buldok, když se do něčeho zakousnu, tak nepustím. A já na tuto otázku nakonec odpověď najdu. A až se tak stane, budete si moci o tomto zde přečíst. 

Někdo hledá svou lásku celý život, a nenalezne. Jiný se potká v mládí se svou láskou a žijí šťastně až do smrti. Ti šťastní vyzkoušeli svatební obřad duchů, ať ji před svým narozením, nebo za života. A o tom toto povídání je, nebo spíše krásný příběh jedné velké lásky až za hrob.

Vše je nastaveno vždy v duchovním světě, než se přenese do světa našeho, pozemského. I duchové se mezi Nebem a Zemí hledají, aby se mohli domluvit na životě příštím. Někdy je to místo, někdy situace, kterou podvědomě člověk vyhledává, když hledá lásku svou. Vše tedy začíná už před naším narozením, kdy ještě nejsme v Grimmoliu, ale odžíváme si posmrtný čas u našich blízkých. Tam je také čas, abychom hledali svou polovinu duše. Svatba duchů je krásnou událostí. Ono těžko si to dokáže člověk představit, pokud to nezažije třeba ještě v současném těle, kdy tento obřad jde také provést. Ale o tom později.

Svatba duchů není o krásných šatech a květinách, ale o spojení dvou duší. Pokud se tak stane, pak se ti dva v životě hledají, až se skutečně najdou. Pokud to probíhá před narozením duší, tedy jejich vstupu do těla, reinkarnaci, pak se setkávají v našem světě tito dva lidé velice záhy, téměř v mladém věku, někdy také jako děti. I když ke vztahu pak musí ještě dozrát. Obřad je o spojení a o lásce, doprovázen dalšími duchy a anděly, kteří zde vystupují jako svědkové, svědkové velké lásky.

Někdy to duše nestihnou před svým narozením, ale obě duše po sobě touží tak moc, že k tomu dochází v době spánku, pak se to nazývá duchovní svatbou. Každá duše v době spánku opouští tělo, aby se na chvíli osvobodila a mohla se volně nadechnout, neboť lidské tělo je plné duchovního odpadu, který duši nesvědčí. V tu chvíli se setkávají na neutrální půdě, aby se spojily dvě duše a mohli se navzájem zaslíbit. Také si většinou smluví znamení, aby se potkali i v našem pozemském světě.

Setkala jsem se s jednou dámou, která si toto spojení ze snu pamatovala. Pamatovala si i místo, kde se měla setkat se svým milým. Bylo jí už něco přes 60 let, a každý den v určeném čase šla na ono místo. Nikdy však její vyvolený nepřišel. Dívala se pozorně po lidech, aby viděla znamení, které si smluvili ti dva v duchovním světě. Ve skutečnosti tohoto pána nikdy neviděla. Tak ubíhal čas, plynul den za dnem, a trvalo to více než 2 roky. Už to chtěla několikrát vzdát, a ve chvíli, kdy začala toto spojení považovat jen za krásný sen, se objevil. Vypadal přesně tak, jako v jejím snu. I on si pamatoval mnohé z tohoto spojení, jen si nepamatoval místo, kde se měli setkat. V ten den ho to táhlo přesně na místo setkání, přesně ve chvíli, kdy si už paní řekla, že to bylo naposledy, kdy na toto místo půjde.

Dnes už uplynulo pár let od té doby, kdy se poprvé setkali, v průběhu času si řekli své ano i v našem světě, a dodnes děkují jeden druhému, každý den, za vše, za lásku, za trpělivost. Našli jeden druhého, a to už vůbec v lásku nedoufali. Zde je krásně vidět, že láska kvete v každém věku, a pokud člověk chce lásku mít po svém boku, musí pro to také něco obětovat, něco udělat. A hlavně nenechat se odradit prvním neúspěchem, kdy se mu láska ještě vyhýbá. Vše má svůj čas, a tento čas se jednoho dne naplní. 

Někdy hledáme živého člověka, chceme se s ním spojit, a místo toho se spojíme s duchem, jehož tělo je pohřbené hodně hluboko, v temnotě, a nemůže toto své tělo opustit. To se stává, pokud je člověk zbaven života, a pozůstalí ho hledají marně.

Problémem v tomto případě je, že takový duch nemůže opustit místo, kde se nachází jeho tělo. Dobré je, pokud je to někde v domě, to se stává, pokud je tělo uloženo do základů domu nebo do jeho stěn. Pak může se pohybovat po domě, ale také v omezeném prostoru. Pokud je takové tělo pohřbeno do základů domu nebo ve sklepě, a do tohoto sklepa je umístěn krb, pak můžete ho spatřit ve skle dvířek krbu. A to i tehdy, když nemáte žádné schopnosti vidět duchy.

Někdy, pokud tento krb je v domě dlouho, nemusí se jednat o ducha, ale uchovaný odraz toho, kdo před ním dlouhá léta seděl. Ale tento obraz se nehýbe, většinou má klidný výraz, kdežto duch, který v těchto místech přebývá, mívá výraz spíše vystrašený až zoufalý, pohybuje se velice pomalu, z jené strany na druhou, z jednoho rohu do druhého.

Někdy se takový duch projevuje nejen vizuálně, ale i zvuky, není výjimkou praskání, kvílení, nebo i hlasy, které jakoby přicházely z velké dálky. Tedy není rozumět tomu, co říkají, ale slyšíte lidskou řeč. To se dá podchytit pouze tam, kde nemáte sousedy nebo je jiný hlas vyloučený nebo nepravděpodobný. I člověk, který nemá schopnosti, může slyšet hlasy jakoby za zdí, můžeme to přirovnat k hlasům třeba od sousedů, kdy slyšíme, ale nevíme, co povídají.

Tací duchové čekají, až si jich někdo všimne, najde je, aby mohli být řádně pohřbeni. Tací duchové nemohou se vydat na druhou stranu, pokud nejsou nalezeni nebo není sjednána spravedlnost. 

Každá duše má svou specifickou vůni, a je jedno, zda se jedná o duši nebo ducha.

Duchové voní většinou tak, jak voněli, když byli ještě v lidském těle. Pokud za námi přijdou, můžeme rozpoznat i podle vůně, kdo za námi přišel. Tuto vůni si nesou do jiného světa, a touto vůní se nám připomínají. Někdy voní jako jejich oblíbené jídlo, které vařili nejčastěji. Ale to je spíše vzácný jen.

Někdy je nemusíte vidět, ale cítíte je. Nejlépe se určuje duch podle přirozené vůně. Každý člověk se potí, a každý člověk voní jinak. A touto vůní voní právě duchové. Také občas může zavanout pach parfému, který měl duch nejraději a často ho používal, ale zde se nemusí jednat o ducha, kterého známe, a může za námi přijít jakýkoliv jiný duch, který tento parfém také používal.

Tedy můžeme rozeznat vůni a přiřadit k ní člověka, který nás přišel navštívit. Většinou se jedná o velice silnou vůni, kterou cítíme pouze na jednom místě, většinou hned vedle nás, na jedné straně. Pokud otočíte hlavu na druhou stranu, tam tu vůni necítíte.

Duchové nepoužívají vůni duše, protože to bychom je nerozeznali už vůbec. I duše má totiž specifickou vůni, nebo spíše směs různých vůní. Stejně jako duši můžete spatřit skrze auru, tak i vůni duše citliví jedinci mohou vnímat. Není tak výrazná, jako vůně ducha, a přesto jde slaboučce cítit. Dobrý člověk má omamnou vůni, nasládlou, s příměsí mnoha vůní, kdežto zlý člověk má vůni duše spíše nepříjemnou. Mám pocit, že zvířata tuto vůni vnímají velice zřetelně, neboť dokážou rozeznat zlého a dobrého člověka.

Ale proč se nám takto duchové představují a co vlastně po nás chtějí? Někdy jen chtějí zůstat v naší společnosti, někdy nám přinášejí vzkaz ze záhrobí. Málokdy něco po nás chtějí, když dají takto o sobě vědět. Pokud po nás něco chtějí, slyšíme to, ale necítíme. I duchové nás občas na něco upozorňují, většinou se jedná o ochranu nebo něco, co nemáme dělat. Ale to je už jiná kapitola. 

Ztratili jste svého milovaného zvířecího kamaráda, a chtěli byste ho zpět? Není možnost jeho návratu? Je ještě živý či již zemřel? Pokud jeho duše po vás pláče a vy nemůžete smutkem spát, ani jíst, lze požádat andílky, aby vám ho přivedli zpět. Pak stačí pořídit si jiné zvířátko a požádat andílky o jeho návrat, a vězte, že i když dlí již v jiném tělíčku, andílci mohou tyto duše prohodit a vám se váš zvířecí společník vrátí. Jediná podmínka je, byste byli smutní po sobě oba dva, byste chtěli být spolu, ale nemůžete. Pak poznáte na novém zvířátku, že má stejné chování, jako vaše původní zvířátko. Poznáte tuto změnu ze dne na den, z jeho pohledu i chování. Jeden den chová se jako nové zvířátko, a další den začne se chovat, jako vaše zvířátko, které u sebe již nemáte. Některé vlastnosti nechává si i z nynějšího zvířátka, jeho proměna proběhne až za 1 rok, tedy kdy dušička se usadí jednou provždy ve vašem novém zvířecím společníkovi a již si nebude pamatovat nic z předchozí dušičky.

Pokud se v tomto poznáváte, vyzkoušejte to a uvidíte, že budete velice překvapeni. Na toto mou pomoc nepotřebujete, stačí váš společný smutek - tedy váš i vašeho zvířátka. 

Trošku mi píšete, že zanedbávám svět duchů, a vy byste o nich tak rádi věděli vše. Ale nezeptáte se. A proto napíšu něco o zaběhlých duchách, když už mám k tomu příležitost a řešily jsme jednoho takového s jedním milým človíčkem.

Zaběhlí duchové jsou zvláštní sorta duchů, kteří zkrátka zabloudí. Někdy se stane, že máme doma ducha, kterého jsme nepřivolali, ani k nám za života svého nepatřil. Vlastně jsme ho ani jako člověka nemuseli znát, a přesto dlí u nás doma a neví, jak odejít.

Nevýhodou těchto duchů je - pokud se jim někde líbí, zapomenou, kam vlastně šli, kdo je zavolal, nebo kdo na ně čeká. Pak u nás mohou setrvat dlouhou dobu. Nejprve je třeba zjistit, kam duch patří, kým byl zavolán, a poslat ho tam. Někdy se tento duch zdráhá, protože se mu zde líbí více, než v místě, kam směřoval. To může být trošku problém, přesvědčit ho, že na něj čeká někdo jiný.

Takový duch není zlý, tedy většinou, nejedná se o žádného poltergeista, jen chce u nás setrvat, a někdy se i u nás zabydlet. Pokud však nepatří k nám, není vhodné ho u nás nechávat. Pak můžeme vidět jeho siluetu, slyšet různé zvuky... Projevovat se může různými způsoby, většinou ale je nežádoucí, nechtěný, a čím více ho tam nechceme, tím více tam zůstává, aby nás přesvědčil, že se ho nemusíme bát.

Někdy takový duch hledá jen společnost, chce si s námi povídat. To pak jeho projevy mohou být hlasitější, než by bylo vhodné. V každém případě takového ducha je nejlépe odvést na míst jeho určení. Cizím lidem také nedovolujeme bez pozvání vstoupit do našich domovů, a s duchy musíme jednat stejně, aby nebylo narušeno naše soukromí.

Nelekejte se, nebudeme vyvolávat mrtvé, ani je oživovat. Řeč je o andělu smrti, Azraelovi. Někdy je složité rozhodnout mezi životem a smrtí, složité pro člověka, co teprve pro tohoto černého anděla.

Pokud někdo je velice nemocný, můžeme mu pomoci v uzdravení. Tedy většinou tomu tak je. V některých případech to však možné není.

Tedy uvedu příklad mého tatínka, který byl 3 roky před svou smrtí na pokraji smrti, ale dostal novou šanci. Tenkrát ani lékaři nevěřili, že by se relativně zdravil. Ale hezky popořádku.

Vnímavější lidé, nebo lidé blízko smrti, spatří Azraela. Děje se to pár dní před skonem člověka, kdy připravuje nás na cestu nahoru. Proto také se lidé ze dne na den uzdraví, nebo se jim zázračně uleví, ale trvá to většinou méně než 1 den. To proto, aby tělo neodcházelo ztrápené, aby byla duše se svým odchodem smíření.

Co když ale ještě nechceme, aby někdo odešel? Aby tu ještě nějakou dobu zůstal? Lidé většinou zapálí si bílou svíčku a žádají o uzdravení člověka. Tento postup však není dobrý. Ano, je nejjednodušší, ale ne správný.

Anděl smrti je zahalen černou aurou, není bílý nebo barevný, jako ostatní andělé, ale je skutečně černý. A přesto je to dobrý anděl. Nemá kosu, jako smrtky v pohádkách a vyprávění. Přináší klid do duše, laskavost, a ta se mu odráží v očích. Co tedy dělat, když chcete žádat Azraela o nějaký čas pro určitého člověka? Je to trošku drastický způsob, ale většinou funguje.

Zapálíme si tři svíce, já na to používám svíce ve tvaru faluse, protože to je nejsilnější artefakt. Jedna svíce by měla být černá, ale ne jen na povrchu, ale i zevnitř. Každá částečka vosku měla by být černá. Dvě svíce by měly být bílé. Všechny tři svíce měly by být stejně vysoké a pálené na jednom talířku. Já samozřejmě používám ještě další svíce, ale pokud chcete si sami udělat malý rituál pro prosbu Azraelovi, tyto tři svíce vám stačí.

Zapalte je, svíce kreslí trojúhelník, kdy bílá svíce je na východu. Přivolejte Azraela, stačí vyslovit jeho jméno. A nyní je to nejdůležitější a také nejsložitější. Čím více slz při tom uroníte, a budou od žalu a smutku, tím větší to bude mít sílu. Poproste Azraela, aby vašemu milovanému člověku dal ještě nějaký čas na Zemi, povězte důvod, proč to žádáte, nebo ať si ho vezme a nenechá ho trápit.

Většinou Azrael vyhoví první žádosti, ale je třeba říci obě části, aby se Azrael sám rozhodl, zda si duši umírajícího člověka vezme, nebo ji nechá ještě na tomto světě. Pak vám dopřeje potřebný čas na rozloučení se s tímto člověkem, většinou několik měsíců nebo let.

Toto je asi pro mnoho lidí hodně obtížné, protože žádat uzdravení je snadné, ale prosit o smrt, to už chce pořádnou odvahu. A kdo volá Azraela, odvážný být musí. Bez toho to prostě nejde.

Jakmile Azrael vyhoví vašemu přání, můžete přivolat Rafaela, aby léčil nemocného, a dopřál mu spokojené dny, týdny, měsíce nebo i roky na tomto světě.

Nezapomeňte nakonec poslat vosk po vodě. Nepokoušejte se dívat Azraelovi do očí, i kdybyste byli natolik vnímaví, že byste ho spatřili. Anděl smrti přináší smrt, a tak, jak je v jeho očích klid pro umírajícího, tak je tam i hloubka smrti, která může být pohledem předána do zdánlivě zdravého těla. 

Klikněte a můžete začít psát. Veritatis et quasi architecto beatae vitae dicta sunt explicabo nemo enim ipsam voluptatem quia voluptas sit aspernatur aut odit aut fugit sed quia consequuntur magni dolores eos qui ratione voluptatem sequi nesciunt.

Setkávám se s mnoha názory, že zvířátka duši nemají. Je tomu skutečně tak? Několikrát ve svém životě jsem viděla, jak duše pejsků opouští svá pozemská těla. Proto troufám si tvrdit, že zvířátka duši mají. Také někteří andělé hlídají duši zvířat, každé zvířátko má svého anděla strážného. Proč by ho měla, pokud by duši neměla? I v bibli se hovoří o duši zvířat, a já vám nyní tento úryvek posílám. Posílám vám ho proto, byste se ke svým zvířátkům chovali ne jako k věci, ale jako k členům rodiny, právoplatným členům, neboť nejsou méně než vy sami. Ze života zvířat mohli bychom se učit, neboť neznají zášť ani podlost, občas se jen brání, ale dokážou také projevit tu správnou lásku. Jejich duše se nerozděluje jako lidská, to je také jediná odlišnost mezi naší, lidskou duší, a zvířecí.

Bůh stvořil člověka a řekl:

"Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena, i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je ŽIVÁ DUŠE, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu."

I svaté písmo v první knize Mojžíšově předkládá člověku na pamětnou, že i zvířata mají svou duši.

Užijte si proto krásný předvánoční čas se svými zvířecími kamarády, ať pocítí vaši lásku a mohou být šťastni. 

Tento týden ještě jeden duchařský příběh, nebo spíše nedávnou zkušenost, jak jsou duchové vynalézaví.

Je zvláštní, jak se někdy věci seběhnou a dostávají úplně jiný ráz, Události nevymyslíte tak, jako sám život. A samozřejmě naši ducháčkové.

Vše začalo setkáním s duchem. V noci jsem se vzbudila a viděla, jak se někdo u postele ohýbá, jako by něco hledal. Byla jsem rozespalá, tak jsem periferně nezaměřila tuto osobu. Měla jsem za to, že manžel něco hledá v koši na prádlo, aby se oblékl do práce. Mluvila jsem, a nic. Tak jsem usoudila, že to jen nějaký ducháček zabloudil, a protože nepromluvil ani slovo, otočila jsem se, a spala dál. Zdálo by se to jako konec příběhu, ale tento příběh má ještě dvě pokračování.

Vše pokračovalo snem, vhledem. Zdálo se mi o pohřbu. Pohřeb ve snu znamená svatbu nebo dlouhý život, ale takový pocit jsem neměla. Měla jsem pocit, že někdo odešel, někdo z rodiny, ale nedokázala jsem určit, kdo to je. Jako by to byl někdo blízký, a přesto tak moc vzdálený. Jako by byl z rodiny, a přesto nebyl. Jako bych ho neznala. A nebyla jsem daleko od pravdy. Byl to bratr mé tchýně. Nikdy jsme se neviděli, ale to proto, že k tomu nebyl důvod. S jeho dcerou jsme v kontaktu, ale ani nevím, proč jsme se nikdy nesetkali. Nicméně příběh pokračuje. Volala jsem manželovi, že mám nepříjemný pocit, že někdo z rodiny zemřel. Za hodinu mi volá manžel z práce se slovy: měla jsi pravdu, ty moje věštkyně. A povídal mi, jak mu mamča volala, že strejda umřel. Byl by to možná dobrý konec příběhu, ale ještě konec nebyl.

Pár dní na to mi 2x volala tchyně, což mi přišlo divné, protože většinou volá manželovi, protože ví, že mám hodně práce. A v této době obzvláště. Neměla jsem pocit, že by se něco v ten den stalo, ale zavolala jsem pro jistotu zpět. Povídala mi, že prý jsem jí volala, a také si myslela, že se stalo něco nepříjemného. Já ale nebyla celý den u telefonu. Dohodli jsme se na tom, že to byl její bratr, kdo jí volal, i když z mého telefonu nebyl žádný odchozí hovor.

Náš příběh pokračuje hned v noci. Navštívil mě tento ducháček, a předal mi vzkaz pro svou sestru. A tím náš příběh končí.